Srpnový příspěvek

(červenec - srpen 2011)

Červen byl docela nabitý, ale o tom někdy příště ...

Výše uvedenou větou jsem naposledy zakončoval příspěvek a dnes jí pro změnu začnu. Pokud tušíte nějakou zradu, tak tušíte správně, protože ani dnes se nedozvíte, co se v červnu vlastně dělo, ale na druhou stranu - koho to vůbec zajímá, no ne? :)

Dneska se po dlouhé době trochu vrátím do vzdálenější minulosti a učiním tak jen proto, abych vám objasnil trochu z té plánované budoucnosti, i když slovům obsahující slovo "plán" bych se nejraději vyhnul, neboť plány většinou nevychází...

Jedním takovým plánem začnu. 5. června 2010 jsme napsali (přesvědčit se můžete TADY) něco málo o tom, jak si představujeme naší budoucnost v Sydney, jak dlouho by jsme chtěli zůstat atd. Pozorní čtenáři jistě vědí, že jsme trochu změnili kurz a onoho plánu se nedrželi zcela, neboť duben 2011 (plánovaný měsíc návratu) je za námi a my se pořád nacházíme na druhé straně polokoule. Pokud jste pozorní natolik, že víte, že máme víza do konce září 2011, tak jste si nejspíše lehce odvodili, že jsme se rozhodli tady zůstat až do konce víz, což se opravdu stalo.

Právě máme polovinu srpna, což znamená, že máme cca jeden a půl měsíce do konce víz. Jenže plány jsou od toho, aby se měnily, takže i my, respektive já udělám jednu drobnou změnu od původního, později pozměněného plánu. Pokud se už v těch splněných, nesplněných, pozměněných a všech dalších plánech začínáte těžce neorientovat, tak se vás teď pokusím zasvětit. Jde totiž o to, že se od onoho června 2010 spousta věcí posunula, změnila. Rok to byl vážně pestrý, protože jsme se od sebe stihly s Romčou odstěhovat, oddělit a v dnešní době asi můžu napsat, že i rozejít. Stala se samozřejmě spousta dalších věcí, ale tahle je asi ta stěžejní, která zapříčinila i to, že já s návratem domů zrovna dvakrát nespěchám. Nějaký ten měsíc již plánuji, že si tady prodloužím víza.

V posledních týdnech tento plán dostává jasnějších obrysů, takže se trochu podělím.
K tomu, abych tady zůstal, jsou de facto potřeba čtyři věci: studium (zaplatit školu a studovat), předplacené zdravotní pojištění, zaplacená víza a finanční krytí (nebo dostatek financí na účtě). Z výše uvedeného je asi jasné, že pobyt v Austrálii je především a jenom o penězích.
Ačkoliv nejsou první tři uvedené věci zrovna nejlevnější, tak nebyly problémem. Problémem byl (a u většiny studentů bývá) právě ono finanční krytí na období jednoho roku, což je imigračním úřadem spočítáno na nějakých 24 000 AUD / cca 400 000 Kč. Pokud student nemá prostředky na svém účtě, tak se za něj může zaručit někdo, kdo onu sumu na účtě má, když to doloží a podepíše prohlášení, že se za dotyčného zaručuje, že mu v případě finanční nouze pomůže.
Nám se s Romčou už jednou onoho ručitele sehnat podařilo, takže já jsem to bral tak nějak automaticky, že pokud bych se rozhodl prodloužit, že se obrátím na něj. Jenže ouha! Když jsem si tak nějak počátkem července předběžně připravoval ornou půdu pro nová víza, tak přišla nečekaná zpráva v podobě toho, že se za mě můj "plánovaný" ručitel zaručit nemohl.
Do té doby jsem si vlastně jenom říkal, že není kam spěchat s návratem domů a že pokud mám na dosah příležitost zůstat, tak že zůstanu. Toho dne se mi tak trochu zbortil svět, protože jsem to bral jako hotovou věc a najednou jsem si uvědomil, že tady asi vážně chci zůstat. Jenže to byl teprve začátek.
Den poté jsem se cestou z práce zastavil na běžném nákupu, kde jsem si koupil i lahodnou nugátovou tyčinku (tuhou jak svině), která mi jaksi rozlomila zub! V tu chvíli mi to všechno začalo připadat jako nějaká černá komedie, protože zlomený zub znamenal další (finanční) komplikace a víza jakoby se vzdalovala čím dál víc. Co jsem ale na druhou stranu začal pociťovat daleko intenzivněji byla chuť se s tím vším nějak porvat a pokusit se tady prodloužit.
V následujících dnech jsem se pokoušel sehnat nějakého nového ručitele a pořád a dokola jsem si v hlavě urovnával pro a proti pro případné setrvání v Austrálii. V té době jsem celou situaci řešil s docela velkým počtem známých a drtivá většina mi dala najevo, že bych byl blázen, kdybych se o prodloužení víz nepokusil. Jak se tak víza pomalu vzdalovala (nemohl jsem sehnat ručitele), tak jsem se pomalu dostával kamsi doprostřed, takže pro a proti bylo 51:49 a nebo naopak. Ve chvíli, kdy už jsem se pomalu smířil s tím, že pojedu domů se mi naskytla šance v podobě jedné osoby, která by byla ochotna se za mě zaručit. Bylo to celé takové komplikovanější, protože se potřebné finance nacházely na českém účtě, takže se to po různých průtazích opět začalo sypat a když už jsem se pomalu chystal bookovat letenku domů, tak ona osoba přišla s nápadem, že se ty peníze prostě převedou do Austrálie na můj účet a já splním požadavek imigračního...
Zub se nakonec podařilo "vyřešit" také, takže se momentálně situace jeví celkem dobře a snad všechno klapne.

Pokud by se mě ale někdo zeptal proč přesně tady chci zůstat, tak nebudu schopen odpovědět. Je tady samozřejmě spousta věcí, kvůli kterým se zdá jednoduché zůstat, ale na druhou stranu je spousta věcí a především lidí tam doma, které by člověk rád viděl a čím déle je člověk "venku", tím více se na ně těší. Původní plán předtím, než se to celé zamotalo, byl ten, že bych si skočil na cca měsíc domů na "prázdniny", ale jak už jsem nejednou psal, tak s plány si není radno zahrávati...
Ve finále tedy k rozhodnutí přispěl jakýsi vnitřní pocit, že ještě není ten správný čas se vracet.

Pokud všechno dobře dopadne, tak bych mohl získat víza až na dva a půl roku. V současné době mi ale nepřijde reálné, že bych tady zůstal po celou dobu jejich platnosti. Všechno bude záviset na škole (momentálně se rozhoduji mezi dvěma) a na rozvržení semestrů. Navíc bych chtěl/měl v průběhu prázdnin strávit o něco více času v práci, protože jsem v posledních měsících prozevloval neskutečné množství volného času.


obrázek
Ať už to se mnou / vízem dopadne jak chce, tak je jedna věc jistá. Romča má zabookovanou letenku na 29. září, takže ti, kteří už se ji nemohou dočkat se přeci jen dočkají...