Náš BLOG z Austrálie

Coastal walk etc.

2011-10-11T08:01:00.003+02:00

(srpen 2011)

Měsíc srpen byl i po návštěvě Sydney Tower nadále hodně "busy".

Následující týden jsem se téměř nezastavil, neb jsem dával dohromady potřebné dokumenty pro získání nových víz a musel jsem se rozhodnout na kterou školu nakonec půjdu, protože jsem se rozhodoval mezi dvěma IT colleges. Nakonec jsem se rozhodl pro City Institute, ale o tom se více rozepíši v budoucnu, ať se to tu nemíchá.

Nadcházející víkend jsme si dali další trip, který jsem osobně plánoval už hodně dlouho. Pobřeží mezi Bondi Beach a Coogee (tedy na jih od Bondi) jsme si prošli už dvakrát, ale na sever od Bondi jsme se ještě nevydali.
V sobotu jsme tedy s Romčou naskočili na loď a z Circular Quay (ano, i dnes bude fotka Opery :D) jsme se vypravili směrem na Watsons Bay. Počasí bylo celkem příjemný, protože nebylo ani horko, ani zima, takže ideálně na procházku. Cesta lodí na Watsons Bay nám nebyla úplně neznámá, protože jsme se tam už jednou byli podívat na pláži a zrovna tak Sydney harbour national park (který se nachází nad Watsons Bay), ve kterém jsme byli na našem prvním výletě společně s Andrejkou, Ondrou a Michalem.
Naším cílem tedy bylo projít přes čtvrti Vaucluse, Dover Heights a North Bondi až na profláklou Bondi Beach. Na této trase se bohužel nenachází přímá stezka po pobřeží (tak jako třeba na Coogee) a od Dover Heights je to už veskrze procházka obytnou zónou, takže právě tam naše výprava skončila. Navíc nás tam už zastihla i tma, protože jsme se celkově vypravili docela pozdě. Z Dover Heights jsme tedy přes Bondi pokračovali do City busem.

the O---- ----e

Shark bay

malá moucha 2011

Watsons bay

North head

tady jsme se dva roky nazpět fotili s O+A

pobřežní hlídka

pohled z hřiště v Dover heights

tady to máte červený na modrým

V neděli jsem se už sám vydal na menší průzkum sousední čtvrti Glebe, která tvoří na mapě společně s Pyrmontem a Ultimo trojúhelník (na mapce výše, v levém dolním rohu) a stejně jako Ultimo má jedinečnou atmosféru.

jak na návsi u kostela...

takový Norsko

aboriginal mozaika?

I třetí srpnový týden byl docela byrokraticky-náročný. Vzhledem k tomu, že jsem potřeboval domů poslat nějaký podepsaný dokument, na kterém měl být ověřený podpis, tak jsem musel navštívit český konzulát. Konzulát České republiky se shodou okolností nachází právě na Dover Heights a shodou okolností přesně u té autobusové zastávky, na které jsme utnuli náš víkendový coastal walk na Bondi Beach. Spojil jsem tedy nutné zlo s příjemným a po vyřízení ouřednických záležitostí jsem se vydal pěšky směrem na Bondi Beach. Jak jsem již uvedl výše, z Dover Heights je to procházka především obytnou zónou. Občas se dá dostat i k pobřeží, ale to se musí jít veskrze po trávníku, kde žádná cesta nevede. Dostal jsem se dokonce i na golfové hřiště, takže jsem se nakonec ještě bál, že mě někdo sejme golfovým míčkem nebo že tam potkám Michaela Douglase :)

Nakonec jsem se ale na Bondi Beach dostal nepoškozen a stejně tak i za tmy domů.

Dover heights

zpátky na hřišti

cestou na Bondi

balkónová flóra

ještěr

ještěři

10

rodinné hnízdo

Bondi

u Bondi beach

já byl v bundě, oni ve vodě

v kancelářích se nekončí ve dvě odpoledne...

Abych těch srpnových výprav nebylo málo, tak jsem se poslední srpnovou neděli ze samé nudy pěšky vypravil prozkoumat North Sydney, což se mi nakonec tak úplně nepovedlo. Vzal jsem to totiž přes Barangaroo na Millers Point, kde jsem na kopci objevil Observatory park, ve kterém se, jak už název napovídá, nachází planetárium. Nevím jestli je to standardně ale té neděle byl zrovna vstup zdarma + navíc tam zrovna probíhala i výstava fotek s tématem noční oblohy, takže nešlo odolat.
V hvězdárně je možné vidět spoustu různých modelů, teleskopů a podobných inštrumentů a stejně jako v námořním a technickém muzeu jsou doplněny audio / video komentáři, takže pokud je někdo astronomický fanatik, tak mu půlhodina jako mně stačit asi nebude.
Vzhledem k tomu, že já fanatikem nejsem (nebo alespoň ne tím astronomickým), tak jsem přeběhl Harbour Bridge, abych na druhé straně mostu zjistil, že už nemám potřebný čas na průzkum North Sydney, takže jsem zamířil pouze do parku pod mostem a následně do světa barevných bizarností zvaného Luna park. Když se nad tím tak zamyslím, tak absolutně nepobírám, co se na tom dětem vlastně líbí, protože kdybych byl dítě, tak bych měl z toho blikajícího zvěrstva a úchylně se usmívajících klaunů spíše komplexy a ne potěšení. Ale budiž...

nově budovaný park v Barangaroo

svatební procesí

pod Observatory parkem

ve svatebním altánu

planetárium

H. Ch. Andersen

ANZAC musí být

něco...

tohle bylo pohyblivé

Hubbleův teleskop

výstava fotek

levá strana Harbour bridge

hodiny v Rocks

kamiony (pro představu o velikosti Opery)

Kirribilli (North Sydney)

podmostní ping-pong

vůbec to není divný...

docela výstižný

pekelné spřežení :)

O konzulátu
Konzulát České republiky v Sydney (jak se tato instituce oficiálně nazývá) se nachází v Dover Heights, na Military road 169. Budova nijak nevyčnívá, takže nebýt tabulek u vchodu a vlajek na střeše, tak ji člověk lehce přehlídne. Já jsem konzulát musel navštívit kvůli ověření podpisu u jedné česky psané smlouvy. Před tím jsem se snažil podpis nechat ověřit v city jenže jsem příliš nepochodil. Ač jsem vysvětloval že textu rozumět nepotřebují, ať mi pouze potvrdí že je to můj podpis, tak mě hnali téměř sviňským krokem, až mě dohnali na konzulát.

budova působí vcelku nenápadně

Když jsem tedy dorazil na konzulát, tak mi znělo až podivně když jsem byl pozdraven slovy "Dobrý den" :).
Na prvním místě je dobré vědět to, že na konzulátu nelze platit kreditní kartou. Vzhledem k tomu, že se (asi) za všechny úřednické úkony platí, tak je dobré mít připravenou hotovost. Vyhnete se totiž tomu, že budete jak idioti (já) běhat až téměř do Rose Bay, aby jste nalezli bankomat, případně shop, kde vám dají cashout. Např. za ověření podpisu dáte (t.č.) 14AUD. Podrobný ceník úkonů a spostu dalších praktických informací naleznete na webu konzulátu.
Osobně jsem se informoval na možnost vydání mezinárodního řidičáku a k mému překvapení jsem zjistil, že nemohou sloužit. Žádat lze prý pouze v ČR. Dále jsem se informoval na případné vydání nového pasu a v tomto případě jsem již pochodil. Pas vyjde na (t.č.) 67AUD a lhůta pro jeho vydání je 120 dnů. Prý to ale běžně trvá 2-3 měsíce. Dobré vědět, že k vydání pasu je třeba nestandardní fotka o rozměrech 7x5cm.
Toť vše, co jsem na místě vyzvěděl, takže v případě nutnosti mrkněte na web, kde se dozvíte vše potřebné...

Na konec něco aktuálního.
Sic týden starou, ale asi nejdůležitější aktualitkou je to, že z našeho blogerského dua pobývám v Sydney už pouze já. Bystří čtenáři si jistě všimli, protože jsem to psal na ShoutBoard (takové to malé okénko nalevo). Romča tedy opustila Sydney večer, ve čtvrtek 29. září a přes Dubai se dostala až do ČR, kde se ocitla cca kolem jedné hodiny ranní (zdejšího času) v sobotu 1. října. Má za sebou tedy první týden a něco málo a prý to tam není zas tak špatné :D
Já jsem se dostal do poloviny svých měsíčních prázdnin a počasí je tu už zase docela nejarní. Když jsem tedy naposledy psal, že si zima nedávala na čas se svým odchodem, tak jsem asi docela přestřelil. Není tady kdovíjaká zima, ale spíše šeď a občasné přeháňky. Pomalu se to ale zlepšuje...

nedělní

Také jsme se opět vzdálili od ČR a to tak že časově, neboť zde už týden máme letní čas, takž rozdíl +9 hodin.

O červencovém ničem a Sydney Tower

2011-09-20T13:31:00.000+02:00

Dnes se zmíním o červenci, ale sám netuším, jak to dopadne, neboť se toho v červenci příliš zajímavého neudálo.

Pro začátek ale napíši něco faktů z přítomnosti. Čas tady pěkně letí, takže Romče běží poslední dva týdny (spíše týden a něco málo) u protinožců. Mně uběhly první tři týdny školy a po tom nynějším, čtvrtém, na mě čekají měsíční prázdniny (o vízech a škole se podrobněji rozepíši v budoucnu - snad brzy). Taky už je to celý rok, co bydlíme od sebe...
Už taky začíná být docela teplo, takže já už dobré dva týdny neoblékl dlouhé kalhoty. Dnes se dle předpovědi měly teploty vyšplhat už kolem 26 stupňů...

(červenec - srpen 2011)

První víkend v červnu jsem se vydal na místo zvané "Tram sheds", neboli "tramvajové pohřebiště". Tramvajové pohřebiště je stará hala v Glebe, kam byly "odloženy" nějaké staré tramvaje a autobusy a zároveň místem, kam se chodí vyřádit sprejeři, takže je to místo překvapivě pestré a barevné. Místo je to docela profláklé, protože se tam chodí vyřádit i spousta fotografů a člověk tam narazí na lidi, kteří přijeli do Sydney třeba na 3-4 dny a tohle místo si rozhodně nemohli nechat ujít. V dnešních dnech se ale tato "atrakce" stává spíše minulostí, protože "Tram sheds" budou i s přilehlým stadionem (nebo co to tam je) zbourány a přednost dostane výstavba nových domů.

barevnost

kluci v akci
V Glebe se nachází i U-rampa, takže poté co jsem zkouknul tramvaje jsem zašel očumovat tam. Pokecal jsme tam s několika "skaters" a tak nějak jsem zjistil že můj skejt nebude zrovna tím nejideálnějším na nějaké triky (takže to, že jsem si na něm rozbil hubu, není tak úplně moje vina :). Co jsem ale zjistil, bylo i to, že mám potřebu si splašit novou desku a zjistit co je na tom pravdy.

Následující týden jsem se tedy několikrát vydal do města na obhlídku prken a tak nějak nebylo nic k sehnání dle představ, a to jsem byl v hodně shopech. V úterý stejného týdne jsem se také dozvěděl i to, že jsem přišel o svého ručitele pro případné prodlužování víz, a to jsem netušil co mě potká ve středu, kdy mi cestou z práce praskl zub, takže se tak nějak celkové případné prodloužení pobytu tady začínalo sypat. Samozřejmě jsem se stále snažil nalézt způsob jak z celé situace vybruslit, ale to se bohužel nedalo ze dne na den. Čeho jsem se ale stále nechtěl vzdát byla vize nového prkna. Patrně jsem si tak nějak usmyslel, že pokud to mají být poslední tři měsíce tady, tak že si je trochu přikořením, a pokud ne, tak budu mít aspoň nějaký suvenýr :)
Situace se nevyvíjela zrovna nejlíp (zjistil jsem totiž, že v Čechách není moc lidí, kteří mají 400 000 na účtě a chuť se zaručit za někoho, kdo je ne druhé straně zeměkoule), takže jsem si vážně myslel, že běží poslední tři měsíce. Asi to tak nějak způsobilo i to, že si člověk najednou dokázal extrémně užívat běžné věci, takže třeba párty, které jsem se téhož týdne v pátek zúčastnil, (Rockwell v klubu Tone) patřila k nejlepším za celou dobu pobytu tady (a že jich nebylo zrovna nejmíň).
Po párty jsem se dostal do pelechu asi ve 4 ráno, ale to mi nezabránilo, abych byl v 8 ráno na nohou a razil si to 99degrees skateshopu, o kterém jsem se dozvěděl den před tím a potkal tam někoho, koho bych mohl nazvat zdejší "legendou".
99degrees je skateshop kousek od rohu ulic Oxford a Crown, vlastněný Aaronem Jenkinem. Aaron Jenkin byl několik let profesionální skater, takže u lidí, kteří tady nějaký ten pátek jezdí je v podvědomí. Nejen kvůli jeho minulosti, ale i kvůli tomu, že investuje nemalé peníze (sponzoring) a celkově se angažuje v rozvoji skateboardingu v Sydney. Například zmíněná rampa v Glebe je také jeho "prací". Aaron působí velice skromně, takže jsem z něj většinu těchto informací tak nějak vypáčil v průběhu rozhovoru, když mi vyráběl novou desku. Nechal jsem si totiž sestavit vlastní, takže jsem tedy nakonec logicky nějakou sehnal. Už jsem se s ní byl podívat i na rampě, ale stále mám neskutečný respekt po té, co jsem kdysi brousil držkou asfalt :). Takže suvenýr...

Aaron

99degrees
Kdyby náhodou někomu nebylo jasné, proč sem píši tyto nudné kecy, tak vězte, že jsou určeny případným jedincům, kteří se chystají do Sydney a chtěli by začít/zkusit jezdit, tak jako já. Jednoho takového jsem už navíc potkal, tak věřím, že to nebude úplně zbytečné.
Občasné dovádění na prkně každopádně neřešilo moji situaci, která se postupně jevila tak nějak bezvýchodnou. Bezvýchodnou do poloviny července, kdy jsem objevil osobu, která byla ochotná se za mě zaručit, takže vysvitla naděje. Bohužel ani tento příslib neznamenal 100% jistotu, takže se člověk neustále dostával do stavů, ve kterých řešil, jestli má cenu prodlužovat, pokud ano, tak proč, proč se vracet domů a proč se nevracet. Vzhledem k tomu, že se začali řadit další drobné komplikace, tak se člověk dostával i k tomu, že už byl takřka smířen s tím, že zde tráví poslední týdny jenom proto, aby další den vše zase přehodnotil a smířit se s tím nedokázal. Vlastně to postupně začínalo být docela na palici a bylo třeba celou situaci nakonec nějak rozseknout, což se nakonec stalo. Koncem července jsem s přispěním mého potenciálního ručitele došel k závěru, že bude lepší si ručit sám, tzn. alespoň dočasně nahrnout peníze na účet (cca 25 000AUD). Sice nebylo úplně jisté, jestli se to nakonec povede, ale konečně to byl posun někam. Nakonec se mi podařilo najít i dobráky, kteří mi přislíbili, že mě případně podpoří, takže se konečně dýchalo o něco lépe. A to nejen díky vědomí, že se mě chystali podpořit lidi, kteří mě téměř neznali, a mohl jsem jim být naprosto ukradený.

Díky tomu, že se počátkem srpna "dýchalo" už o něco lépe, tak byla i nálada na nějaké ty výlety. Ačkoliv jsme tu byli téměř dva roky, tak pro nás s Romčou stále zůstávala nepokořenou Sydney Tower (nebo AMP Tower a dalších X názvů), což je taková ta věž, která je nejvyšší volně stojící stavbou v Sydney a druhou nejvyšší stavbou v Austrálii. Je též druhou nejvyšší vyhlídkovou věží na jižní polokouli - výška 305m, stavba započata r. 1970 a dokončena r. 1981 - tolik z Wikipedie :).
Vstupné je 25AUD za dospělého. Na vyhlídku se člověk dostane výtahem za cca minutu. Ve věži je také možno navštívit restauraci, kavárnu, vyhlídku na "otevřeném vzduchu", nebo shlédnout film ve 3D týkající se věže. Škoda, že je teď věž zohyzděna logem nákupního centra Westfield, které se nachází u jejich základů.
Počasí bylo ideální, akorát škoda občasného silného slunečního svitu, který poněkud znemožňoval focení, případně způsoboval odrazy ve skle.

Woolloomooloo

Hyde Park a St Mary´s cathedral

Kings Cross

"zimák" u Hyde parku

když je dobrá viditelnost, tak je vidět až na Ještěd :)

letiště

Market st

Darling Harbour

Pyrmont

Opera není moc vidět

Harbour Bridge vidět je

tyhle už tam neuvidíte...

Když už jsem nakousl to počasí, tak první týden v srpnu byl velice teplý, takže se člověk zapotil i v kraťasech a tričku. Je to trochu kontrast oproti minulému roku, kdy ve stejnou dobu zima dosahovala svého maxima. Zatím to tedy vypadá, že na sebe zima nenechala čekat se svým nástupem, ale ani si nedávala načas se svým odchodem.

Srpnový příspěvek o červnu

2011-08-23T06:16:00.008+02:00

Předtím, než se ohlédnu za červnem léta páně 2011, tak nahodím jednu žhavou (5 dní starou) aktualitu, kterou je to, že mi byla udělena nová studentská víza na dva a tři čtvrtě roku. Takže nejspíše HURÁ! :) (brzy snad dodám trochu podrobnějších vět)

(červen 2011)

Tak jak tomu bývá každý rok, tak ani začátek tohoto června nebyl odlišný a já jsem opět o rok zestárl. Díky jedné nejmenované asociální síti se to rozneslo i mezi mé spolubydlící, a tak se v našem bytě semlela nečekaná narozeninová party. Nečekaná proto, protože ji spolubydlící Kenny zorganizoval asi během dvou hodin poté, co se dozvěděl, že se chystám trávit večer doma a oproti zvyklostem nerazím na žádnou hudební party. Večer se u nás v obýváku tedy sešlo asi 7 jihokorejských občanů, několik litrů vína a nemálo různých pochutin a party mohla začít.
Musím přiznat, že jsem se trochu obával, že budu odsunut na vedlejší kolej, protože u podobných akcí, kde je většina lidí jedné národnosti se postupně začne mluvit mateřským jazykem zmíněné většiny. V takovém případě bych si asi moc nepokecal, přestože se moje korejština stále více zlepšuje (už vím jak se řekne: "skutečně?", "hluboký spánek", "co to je?", "ahoj", "bota", "miluju tě" a "černý") :). Naštěstí se ale podobný scénář neodehrával a přítomní hosté se snažili mluvit anglicky až do té doby, dokud neodpadli. Někteří odpadli dokonce až ve tři ráno bez ohledu na to, že v pět ráno museli vstávat do práce. Jo, jo, bylo to veselé...

Chloe je profi cukrářka

sváteční tablo

Toho večera jsem byl menšinou...

... těžce utiskovanou :)

kluci korejský

die Torte

holky korejský

"V" jako Vojta, neasi!

Někteří usnuli dříve...

... a Kenny se chopil šance (a propisky) :)

Macovo tajemství :)

nakonec odpadli všichni...
V sobotu jsem si dal druhé kolo oslav a s Romčou a ještě dvěma kamarády jsme naslepo vyrazili povečeřet do města. Původně jsme si chtěli dát nějakou asijskou exotiku, ale nakonec jsme skončili ve španělské restauraci Spanish Terrazas v Kent street. Dali jsme si paellu (tradiční španělské jídlo podobné rizotu) a vypili něco sangrie.

Paella (velkolepá krabiáda :) )
První víkend v červnu byl tedy docela vydařený.

Druhý červnový víkend byl třetím, tzn. posledním víkendem tradičního sydneyského VIVID festivalu (festival of light, music and ideas), takže jsem musel vyrazit k opeře nasekat něco málo fotek. Jak už to tak se mnou bývá, tak jsem si vše nechal na poslední chvíli a k opeře vyrazil až po desáté hodině večer. K mé smůle navíc vytrvale pršelo, takže jsem cestou zmoknul a to mě ještě čekala menší průtrž mračen, když jsem byl zrovna na Harbour Bridge. Měl jsem tedy spoustu času pokecat s mostním sekuriťákem (schovávajíce se pod jedním z pylonů), jehož práce spočívá v tom, že se celou noc prochází po mostě a hlídá jestli někdo nedělá na mostě nějakou neplechu. Když se počasí trochu uklidnilo, tak jsem se snažil udělat nějaké fotky, ale výsledek díky vytrvalému dešti nakonec nic moc... :(

brána pekelná (Shangri-la hotel, hlavní vstup)

ohnivá show v Rocks

při dešti se každý zabavil po svém...

Poslední týden v červnu byl posledním v Sydney pro moji kamarádku Maky, se kterou jsme v posledním roce navštívili pár desítek hudebních parties. Večer před jejím odletem bylo tedy třeba někam vyrazit a nenapadlo nás nic jiného než symbolicky pokořit jeden ze symbolů Sydney - Harbour Bridge. Pokud si ale někdo myslí, že jsme ho zdolali výstupem na jeden z jeho oblouků, tak to se mýlí :). My jsme se po mostě pouze prošli do Severního Sydney a odtamtud jsme se vlakem vydali zpátky do centra navštívit jeden Sushi train. Sushi train je typ sushi restaurace, ve které před vámi jezdí na páse talířky s různými druhy sushi a vy si dle libosti a odvahy vybíráte.
Pokud někoho zajímá, jak to funguje při placení, tak vězte, že před sebou máte ceník, na kterém jsou uvedeny ceny jednotlivých talířků, které jsou rozděleny dle barev (tzn. každá barva talířku = jiná cena). Na konci před vámi tedy zůstanou různobarevné prázdné talířky, které obsluha naúčtuje. Sushi train má jednu obrovskou výhodu oproti běžným (japonským) restauracím a to je to, že můžete ochutnat spoustu různých druhů sushi, sashimi apod., protože na jednotlivých talířcích jsou většinou 2 - 4 kousky.

aby té Opery nebylo málo

Maky se toho nebála a chopila se hůlek (poprvé v životě :))

není nad širokoúhlé snímky :D

nenažranost
Z června je to asi vše, z toho, co je možno zaznamenat. Týden poté, počátkem července mi začaly trable s hledáním ručitele, o kterých jsem psal v minulém článku...

Srpnový příspěvek

2011-08-18T12:57:00.004+02:00

(červenec - srpen 2011)

Červen byl docela nabitý, ale o tom někdy příště ...

Výše uvedenou větou jsem naposledy zakončoval příspěvek a dnes jí pro změnu začnu. Pokud tušíte nějakou zradu, tak tušíte správně, protože ani dnes se nedozvíte, co se v červnu vlastně dělo, ale na druhou stranu - koho to vůbec zajímá, no ne? :)

Dneska se po dlouhé době trochu vrátím do vzdálenější minulosti a učiním tak jen proto, abych vám objasnil trochu z té plánované budoucnosti, i když slovům obsahující slovo "plán" bych se nejraději vyhnul, neboť plány většinou nevychází...

Jedním takovým plánem začnu. 5. června 2010 jsme napsali (přesvědčit se můžete TADY) něco málo o tom, jak si představujeme naší budoucnost v Sydney, jak dlouho by jsme chtěli zůstat atd. Pozorní čtenáři jistě vědí, že jsme trochu změnili kurz a onoho plánu se nedrželi zcela, neboť duben 2011 (plánovaný měsíc návratu) je za námi a my se pořád nacházíme na druhé straně polokoule. Pokud jste pozorní natolik, že víte, že máme víza do konce září 2011, tak jste si nejspíše lehce odvodili, že jsme se rozhodli tady zůstat až do konce víz, což se opravdu stalo.

Právě máme polovinu srpna, což znamená, že máme cca jeden a půl měsíce do konce víz. Jenže plány jsou od toho, aby se měnily, takže i my, respektive já udělám jednu drobnou změnu od původního, později pozměněného plánu. Pokud se už v těch splněných, nesplněných, pozměněných a všech dalších plánech začínáte těžce neorientovat, tak se vás teď pokusím zasvětit. Jde totiž o to, že se od onoho června 2010 spousta věcí posunula, změnila. Rok to byl vážně pestrý, protože jsme se od sebe stihly s Romčou odstěhovat, oddělit a v dnešní době asi můžu napsat, že i rozejít. Stala se samozřejmě spousta dalších věcí, ale tahle je asi ta stěžejní, která zapříčinila i to, že já s návratem domů zrovna dvakrát nespěchám. Nějaký ten měsíc již plánuji, že si tady prodloužím víza.

V posledních týdnech tento plán dostává jasnějších obrysů, takže se trochu podělím.
K tomu, abych tady zůstal, jsou de facto potřeba čtyři věci: studium (zaplatit školu a studovat), předplacené zdravotní pojištění, zaplacená víza a finanční krytí (nebo dostatek financí na účtě). Z výše uvedeného je asi jasné, že pobyt v Austrálii je především a jenom o penězích.
Ačkoliv nejsou první tři uvedené věci zrovna nejlevnější, tak nebyly problémem. Problémem byl (a u většiny studentů bývá) právě ono finanční krytí na období jednoho roku, což je imigračním úřadem spočítáno na nějakých 24 000 AUD / cca 400 000 Kč. Pokud student nemá prostředky na svém účtě, tak se za něj může zaručit někdo, kdo onu sumu na účtě má, když to doloží a podepíše prohlášení, že se za dotyčného zaručuje, že mu v případě finanční nouze pomůže.
Nám se s Romčou už jednou onoho ručitele sehnat podařilo, takže já jsem to bral tak nějak automaticky, že pokud bych se rozhodl prodloužit, že se obrátím na něj. Jenže ouha! Když jsem si tak nějak počátkem července předběžně připravoval ornou půdu pro nová víza, tak přišla nečekaná zpráva v podobě toho, že se za mě můj "plánovaný" ručitel zaručit nemohl.
Do té doby jsem si vlastně jenom říkal, že není kam spěchat s návratem domů a že pokud mám na dosah příležitost zůstat, tak že zůstanu. Toho dne se mi tak trochu zbortil svět, protože jsem to bral jako hotovou věc a najednou jsem si uvědomil, že tady asi vážně chci zůstat. Jenže to byl teprve začátek.
Den poté jsem se cestou z práce zastavil na běžném nákupu, kde jsem si koupil i lahodnou nugátovou tyčinku (tuhou jak svině), která mi jaksi rozlomila zub! V tu chvíli mi to všechno začalo připadat jako nějaká černá komedie, protože zlomený zub znamenal další (finanční) komplikace a víza jakoby se vzdalovala čím dál víc. Co jsem ale na druhou stranu začal pociťovat daleko intenzivněji byla chuť se s tím vším nějak porvat a pokusit se tady prodloužit.
V následujících dnech jsem se pokoušel sehnat nějakého nového ručitele a pořád a dokola jsem si v hlavě urovnával pro a proti pro případné setrvání v Austrálii. V té době jsem celou situaci řešil s docela velkým počtem známých a drtivá většina mi dala najevo, že bych byl blázen, kdybych se o prodloužení víz nepokusil. Jak se tak víza pomalu vzdalovala (nemohl jsem sehnat ručitele), tak jsem se pomalu dostával kamsi doprostřed, takže pro a proti bylo 51:49 a nebo naopak. Ve chvíli, kdy už jsem se pomalu smířil s tím, že pojedu domů se mi naskytla šance v podobě jedné osoby, která by byla ochotna se za mě zaručit. Bylo to celé takové komplikovanější, protože se potřebné finance nacházely na českém účtě, takže se to po různých průtazích opět začalo sypat a když už jsem se pomalu chystal bookovat letenku domů, tak ona osoba přišla s nápadem, že se ty peníze prostě převedou do Austrálie na můj účet a já splním požadavek imigračního...
Zub se nakonec podařilo "vyřešit" také, takže se momentálně situace jeví celkem dobře a snad všechno klapne.

Pokud by se mě ale někdo zeptal proč přesně tady chci zůstat, tak nebudu schopen odpovědět. Je tady samozřejmě spousta věcí, kvůli kterým se zdá jednoduché zůstat, ale na druhou stranu je spousta věcí a především lidí tam doma, které by člověk rád viděl a čím déle je člověk "venku", tím více se na ně těší. Původní plán předtím, než se to celé zamotalo, byl ten, že bych si skočil na cca měsíc domů na "prázdniny", ale jak už jsem nejednou psal, tak s plány si není radno zahrávati...
Ve finále tedy k rozhodnutí přispěl jakýsi vnitřní pocit, že ještě není ten správný čas se vracet.

Pokud všechno dobře dopadne, tak bych mohl získat víza až na dva a půl roku. V současné době mi ale nepřijde reálné, že bych tady zůstal po celou dobu jejich platnosti. Všechno bude záviset na škole (momentálně se rozhoduji mezi dvěma) a na rozvržení semestrů. Navíc bych chtěl/měl v průběhu prázdnin strávit o něco více času v práci, protože jsem v posledních měsících prozevloval neskutečné množství volného času.

obrázek
Ať už to se mnou / vízem dopadne jak chce, tak je jedna věc jistá. Romča má zabookovanou letenku na 29. září, takže ti, kteří už se ji nemohou dočkat se přeci jen dočkají...

Po delší době

2011-06-25T13:00:00.003+02:00

(březen - květen 2011)

Ano, je tomu skutečně tak. Pakliže čtete to, co čtete, tak jste se dočkali nového příspěvku. A nebo máte nějaké vidiny. Ať už je to první, nebo druhá možnost, tak vězte, že stále ještě žijeme a stále pořád "down under" - tedy v Austrálii, chcete li.

Asi bych měl na začátek vysvětlit toliko dlouhou blogerskou nečinnost. Nejspíše se budete divit, ale za vším vězí jen moje stále a stále větší lenost, které v posledních měsících s oblibou podléhám. Abych si tu ale jenom nesypal popelnice na hlavu, tak i na blog jsem občas zabrousil a lehce tady něco "poladil". Ačkoliv to není polazeno zcela, tak si určitě někteří všimli, že se v levé části menu (trochu více dole) objevila sekce nazvaná štítky. Pokud tedy hledáte něco konkrétního, tak mrknětě tam, klikněte na konkrétní slovo (štítek) a zobrazí se vám příspěvky ve který je klíčové slovo omíláno (nebo alespoň zmíněno). Oštítkována je ale zatím jen cca půlka blogu, takže nepanikařte, pokud by jste se nemohli dohledat.

Nuže? Kde jsme to naposledy skončili?

březen

Ještě se trochu vrátím do března, kdy jsem si oblíbil Kennyho foťák, se kterým jsem běhal po Pyrmontu a práskal tuny fotek. Jednoho rána jsem si i dokonce přivstal a...

nejdřív to vypadalo, že slunce ani neuvidím

nakonec se ale ukázalo...

... a dokonce i duha
A pak mi chcípla baterka...

26. března se nejen v Sydney odehrála každoroční událost nazvaná "Hodina země", což je v současnosti celosvětová akce, při které některé domácnosti a podniky vypnou své osvětlení a elektrické spotřebiče po dobu jedné hodiny, za zvýšení informovanosti o změnách klimatu. Tahle černá hodinka se drží už od roku 2007, kdy měla premiéru právě tady v Sydney.
Onoho večera jsem tedy vylezl na své oblíbené místo abych se přesvědčil o tom, jak to ve skutečnosti místní dodržují. Bohužel jsem se asi zmýlil s tím, když jsem očekával, že starosta zatáhne za nějakou páku a utne elektřinu celému městu.

duben

Když už jsem minule uvedl časový posun, tak tuším, že i počátkem dubna se opět posouvaly ručičky digitálních displayů a tím pádem je mezi Austrálií a ČR rozdíl 8 hodin.

Jak tak projíždím fotky z dubna, tak krom toho že tady šílelo počasí, až jsme z toho šli bruslit se nic moc jiného, zapsáníhodného neudálo (nebo jsme jen nedělali fotky a teď už si to nepamatujeme).

Každopádně letošní zima už začala před její "oficiálním" začátkem, takže bylo docela zvláštní jít za deště ulicí, kde byly na stromech květy a přejít do druhé, kde bylo všude spadané listí a barvy podzimu.

Pokud jsem vás zmátl tím bruslením, tak jsem to nemyslel tak, že tady mrzne (to bude až příští měsíc), ale tak, že jsme si s Romčou vyrazili do Canterbury na zimák zabruslit. Ačkoliv se to nemusí zdát, tak tady bruslí docela dost lidí a zimák byl docela nabitý. No, možná jsem to přehnal se slovem "bruslí", protože dobrá polovina lidí spíše cupitá kolem mantinelů a pokud si jako zkušený bruslař oprýskaný větry od českých kačáků dáte pauzu u mantinelu, tak se u vás během pár chvil vytvoří kolona, protože cupitající nemohou pokračovat :). Už se těším, až vyrazíme zase a vezmeme ex-spolubydlící z jižní Ameriky, kteří led pořádně nikdy neviděli :D.

normální zimák...

nenormální holubička :)
Ještě dodám, že Canterbury je asi 25min z centra vlakem. Ke stadionu se dobrých 15 minut projdete a vstup na cca 2 hodiny je 19 dolarů.

květen

Když už jsem naťukl to počasí v dubnu, tak to, co se dělo v květnu bylo doslova nevídané. Nevídané celých 41 let, protože takhle rychlý nástup zimy Austrálie nepamatuje od roku 1970. Jak to tak vypadá, tak nám nezbývá nic jiného než se těšit na přelom července/srpna, kdy zima ve zdejších končinách dosahuje maxima.
Abych ještě upřesnil, tak na nějaké třeskuté mrazy tady (zatím?) nenarazíte, ale teploty kolem 10 stupňů jsou už celkem vlezlé a když k tomu připočítáte absenci centrálního vytápění, někde mezery v okenních rámech a nebo snad déšť (nemožnost sušit oblečení), tak je to cítit docela nepříjemně. Samozřejmě se situace dá řešit nějakým přímotopem, nebo sušičkou na prádlo, což většinou vede k většímu nájmu za prožranou elektřinu.
Až jednou budou v Austrálii klimatické podmínky jako v Norsku, tak si aspoň budeme moci říct, že jsme tam tenkrát byli, když se to začínalo měnit. Lidi by asi měli "černou hodinku" začít brát o trochu vážněji :D.

Teď k těm trochu příjemnějším věcem.
Hned na začátku května byl dvojitý důvod k oslavě, protože spolubydlící James slavil narozky a pár dnů nato se zasnoubil s Naomi. Nakonec jsme ale museli zapíjet žal, protože se odhodlali k menší změně a to, že budou pár let pobývat v Korei. Ještě před tím, než se koncem května odstěhovali jsme to stihli docela slušně zapít se spřízněnými Korejci i Australany :)

náš ex

korejské vodky (Soju) se pár deci vypilo

a nakonec korejské karaoke...

zábavná byla i cesta domů :)

29. května ráno jsme se tedy rozloučili s Naomi a Jamesem a večer přivítali nový pár - Japonku Miki a Švéda Erika. Najít nové spolubydlící nebyl absolutně problém, protože náš byt je prostě úžasný (hlavně díky jeho obyvatelům :D). Nakonec se o nás rvali tři páry a zvítězil ten, který byl nejrychlejší při rozhodování, s čímž se nemohl smířit další pár, který byl ochotný platit větší nájem, než bylo požadováno. Ale protože nejsme žádní vydřiduši, tak jsme vybrali ten první.
V současnosti je to vlastně už skoro měsíc co se sžíváme a zatím jsme na sebe nože nevytáhli, takže asi v pohodě. Erik má momentálně jakési pochroumané koleno (chodí o berlích) ze sportování, takže je většinu dne zašitý v pokoji odkud i pracuje, takže toho jsme stihli poznat o trochu méně než Miki, která je stydlivá Japonka, což je prý u nich normální...

příští rok už budu mít obrovské brýle jenom já :)

good luck, tedy ...

Červen byl docela nabitý, ale o tom někdy příště (a snad i dříve než za čtvrt roku)...

Začátek roku 011

2011-03-31T12:12:00.005+02:00

(leden - březen 2011)

Po delší době půstu něco málo novinek.

Venku se dnes právě už po několikáté rozpršelo, takže je ideální doba na napsání pár řádků. Přímo navážu na poslední příspěvek, takže cože se to tu vlastně dělo po novém roce?

leden

Nevím, jestli je to nějakou korejskou tradicí, ale pro mě začal leden velkým úklidem, neboť kluci korejský už od rána (rozumějte po poledni :) začali uklízet, takže jsem je v tom samozřejmě nemohl nechat. Vzhledem k tomu, že předchozí noc byla silvestrovská, tak to šlo docela rychle (myšleno ironicky, samozřejmě). Když jsme navečer dílo dokončili, tak jsme se rozhodovali, co a kde pojíme. Nabízelo se domácí BBQ nebo korejská restaurace, která nakonec zvítězila. Vybrali jsme Shinara Grill & Lounge restaurant v Pitt street, kde po zaplacení deseti dolarů můžete zkonzumovat vše, co tam najdete, případně po zaplacení dvaceti dolaru vám přinesou na stůl gril a vy si můžete nahrabat a ugrilovat všemožného masa, kolik jen sníte. My jsme zvolili druhou možnost a nezbývá nic jiného než restauraci doporučit, takže kdyby jste měli cestu kolem... .-)

V lednu se toho, co by stálo za zmínku, celkově moc neudálo, takže přeskočím až na konec ledna, kdy jsme se s Romčou a Joelem (Carol je zapikaná :) vydali směrem na Chinatown, obhlédnout festival konaný při příležitosti čínského nového roku. V parku u Centralu bylo mnoho všelijakých stánků s veskrze asijským zbožím a veliké pódium s veskrze asijským programem, takže jsme se veskrze nakonec dlouho nezdrželi a vydali se směrem k Darling Harbouru, až jsme nakonec zakotvili v Australian national maritime muzeu. Venku bylo docela horko, muzeum klimatizované a navíc vstupné zdarma :). Myslím, že by se muzeum dalo přirovnat k tomu technickému (o kterém jsem se zmínil minule), jen s tím rozdílem, že je zaměřeno na oblast námořnictví. Takže jsme viděli třeba výstavu fotografií pořízených na nákladních lodích, nějaké ty žraločí zuby, historické fotky Darling Harbouru a hromady dalších věcí. U většiny vystavených věcí bylo možné, podobně jako v technickém muzeu vyslechnout zvukový, případně shlédnout video komentář. Muzeum má nejedno patro, takže, i přestože jsme muzeum spíše prolétli, jsme tam strávili skoro dvě hodiny.

Buddha plnil přání o 106...

... ale mně se nějak ne a ne splnit...

:)

DH kdysi, DH dnes...

protéza

s touhle potvorou prý bojoval Jackie Chan
Následující den jsem si udělal malý prkenný (skateboard) výlet k Opeře a pod Harbour most, takže tady jenom pár fotek na důkaz, že to ještě nespadlo...

...je to totiž dobře hlídané

československé nýty

příště si s sebou vezmu nářadí...

nějakej Haus

únor

Únor byl o poznání zábavnější, a to nejenom proto, že jsem se stal skoro bezdomovcem. Tuším, že to bylo hned v prvním týdnu, kdy mi Kenny v sobotu po ránu sdělil, že na nás přijde jakási kontrola z building managementu (správa budovy, ve které bydlíme) a že přijdou zkontrolovat kolik nás tu bydlí a jestli v bytě třeba nechováme vepře nebo kozly. Uvedené na první pohled nevypadá jako problém, protože kozla tady opravdu nenajdete, ale byl. Povolený počet dospělých osob na náš byt jsou totiž čtyři a nás tu tč. bydlelo pět. Poté, co mi to Kenny oznámil, mě bylo jasné, že ona návštěva nemůže skončit ničím jiným než problémem a taky že tak skončila. Poté co nám tady sehrál uřvané divadýlko jistý nervově nevyrovnaný kontrolor, jehož angličtina zaváněla čínským akcentem (prý to byl ale Ital!) a její úroveň byla asi o tři úrovně nižší než ta moje v období těsně po příletu, jsme dostali týdenní ultimátum na to, aby se jeden z nás vystěhoval.
Ještě dnes si přesně dovedu vybavit tu atmosféru, která zavládla krátce po jeho odchodu, protože muselo padnout rozhodnutí, kdo půjde z kola ven. Kenny to být nemohl, protože je správcem bytu a vše je psané na něj atd. James a Naomi jsou pár, takže je rozdělovat by asi nebyl nejlepší nápad. Nakonec tedy vyšel černý Petr na mě a na Maca. Vzhledem k tomu, že se ale k odchodu zrovna neměl (což je samozřejmě pochopitelné), tak jsem to s těžkým srdcem vzal na sebe a řekl, že se případně vystěhuji. Ještě zbývala naděje, že něco změní James, který se pokusil následné pondělí domluvit přímo se správcem budovy, jestli by to nešlo nějak obejít. Bohužel nešlo a správce Jamese, slušně řečeno, poslal do prdele. :)
Téhož dne ale vysvitl paprsek naděje (alespoň pro mě), protože Mac byl v té době v menší finanční tísni a už dokonce dlužil nájem za jeden týden nazpátek. Vystěhování jedné osoby navíc ještě znamenalo, že by se zbylým zvedl nájem minimálně o dvacet dolarů na hlavu, což se také stalo. Pomalu tedy začínalo být jasné, že se odstěhuje Mac na místo mě a to se také týden poté stalo.
Nyní tedy bydlíme pouze ve čtyřech lidech, čímž se vlastně trochu zvedla úroveň bydlení. Zvedl se i nájem právě o těch zmíněných 20 dolarů, takže momentálně platím 155 dolarů na týden. Myslím, že 155 dolarů je přiměřená cena k počtu lidí v bytě, jeho velikosti, příslušenství a lokaci. Těch 135 prostě byla pohádková cena a v pohádkách se asi nedá žít věčně.
Pro mě to v konečném součtu znamená, že jsem si musel trochu "utáhnout opasek", zejména na parties, ale to mě ani tak neštve. Nejvíc mě štve, že tady člověk opět naráží na nesmyslná pravidla a navíc vím, že pět lidí byl ideální počet pro takhle velký byt. Vím také, že v podobných bytech žije klidně 8 a více lidí a nikdo to prostě neřeší, což krásně dokazuje Macův příklad, který se nastěhoval do hodně podobného bytu, kde bydlí v osmi lidech. Tak to tady ale prostě chodí...
Mac se přestěhoval asi o tři ulice níže, takže bydlí asi 5 minut od nás a je u nás čestným a častým hostem.

náš starý pokoj
Asi po čtrnácti dnech, co jsme zregulovali počet lidí v domě jsme se nakonec stejně stěhovali. Vyměnili jsme si totiž vzájemně pokoje, protože James a Naomi mají poněkud více hmotných statků a my s Kennym tolik volného místa nevyužili...

a ten nový

máme výběh na balkon

V únoru se ale děly i příjemnější věci a konečně jsme viděli naživo přerostlou skákající krysu, klokana, a línou potvoru zvanou medvídek koala.
Vzhledem k tomu, že máme tak prostorný byt, tak si k nám občas odloží nějaké věci Kennyho kamarádi, kteří pustí byt a jedou domů na dovolenou. Někteří z nich si u nás odloží občas i auto, takže pak máme možnost někam vycestovat. V neděli 13. února jsme se tedy vydali do Featherdale wildlife parku, který je asi hodinu od centra autem. Jedná se vlastně o takovou malou zoo, která není tolik profláklá, a proto je i o dost levnější (student AUD 18 a dospělý AUD 23), než třeba Wildlife v Darling Harbouru, nebo Taronga zoo. Díky tomu, že má Caroliny přítel auto, tak jsme tam vytáhli i Romču a spol.
Více asi prozradí fotky...

potvory líný

potvora líná :)

What´s up mate?

... a za pět vteřin jí dal pěstí :)

potvory líný :)

koza (3x)

nějaká myš

geniální tvor

Kenny v nesnázích

prostě myš

je třeba zaujmout správný postoj

wombat (na silnicích v buši se mu prý říká "retardér")

čekání...

...na svačinu

down under

hodně zvláštní kočička

dingo

?

ježura australská

:)

Po návštěvě Featherdale jsme se se spolubydlícíma dohodli, že se stavíme někde nabaštit, takže jsme vyrazili do Newtownu do turecké restaurace, abysme opět trochu rozšířili obzory. Na restauraci jsme už předem měli samá dobrá doporučení, takže jsme si je ověřili a nutno podotknouti, že byla oprávněná. Na místě jsme se dohodli, že si dáme tzv. banket, což znamená, že vám za 35 dolarů bude postupně servírováno několik chodů různých tradičních tureckých pokrmů. 35 dolarů je sice docela dost, ale přesto si myslím, že to za to stálo, poznat nějakou exotiku.

začíná se pomazánkou...

a čerstvě upečenou pitou

následuje vegetariánský chod (plněno rýží)

jehněčí s omáčkou a pitou

plněná pita

a na závěr něco z grilu
Tady ještě jedna plážová fotka z pláže La Perouse, kam jsme si s Romčou začátkem února vyrazili. Jak to tak vypadá, tak to asi bylo poslední plážování letos (moje druhé celkem :), protože počasí je oproti loňskému roku poněkud odlišnější. Vážně tady nastává podzim se vším všudy a už se začíná i ochlazovat - krátký rukáv už hold každý den nestačí. Skoro nemohu uvěřit tomu, že jsme v loni byli na pláži i v dubnu, ale kdo ví, jak to tady s tím počasím ještě bude...

ten foťák strašně zesvětluje, fakt...

březen

Březen byl opět decentnější, takže jen něco málo fotek, když jsme šli s Romčou zazevlovat po mém milovaném Pyrmontu.

základní pozice pro australskou pivní meditaci

Poslední informace se týká změny času, která měla proběhnout v noci na neděli, takže oproti ČR jsme teď napřed o 9 hodin.

Konec roku 010

2011-02-19T01:57:00.013+01:00

(listopad + prosinec 2010)

listopad

Tak už zase došla řada i na mě (a asi to tak zůstane i v budoucnu :)...

Myslím, že je na čase na blogu tak nějak "uzavřít" rok 2010. Vzhledem k tomu, že se toho v posledních dvou měsících předešlého roku odehrálo celkem dost, tak se budu snažit býti stručný.

Vezmu to tedy popořadě.
První listopadové úterý (2. 11.) se tradičně konal slavný dostihový závod Melbourne cup. Romča v čase konání závodu zrovna dřepěla ve škole, takže jsem se sám vydal do jedné z Pyrmontských hospod nasát trochu té dostihové atmosféry. Všechny hospody byly nacpané k prasknutí, takže se někam protlačit byl menší zázrak. Nakonec se mi to povedlo, takže jsem si samotný závod vychutnal se sklenicí piva v ruce. Jak už tomu tak bývá, tak vítěz z předchozího roku tradičně nevyhrál a tuším, že i favorit celkem zklamal. Oproti minulému roku, kdy jsme se při sledování rozpouštěli při 40 stupních bylo značně odlišné počasí - deštivo a celkem zima.

výzdoba v Darling Harbour

mobilní terminály sázkových kanceláří měly toho dne na pilno

šedé počasí
V neděli 7. 11. jsem vyrazil do nedalekého technického muzea (Powerhouse Museum) podívat se na výstavu nazvanou "Trainspotting", která onu neděli končila. Jak už název napovídá, tak se výstava týkala vlaků, přesněji jejich mezinárodní fotografické soutěže (fotky ZDE). V rychlosti jsem proběhl i další expozice v muzeu a musím přiznat, že se tam opět rád ukážu. Technické muzeum má několik pater takže je současně vystavováno několik expozic, které jsou doplňovány video či audio komentáři. Pokud se tam člověk vydá, tak to rozhodně není návštěva na jednu hodinu. Za málo peněz (10 AUD) hodně muziky... Návštěva rozhodně stojí za to (a to nejen proto, že tam mají klimatizaci :).

model Macquarie bank, poblíž které pracuji

Když jsem se vrátil z muzea tak se doma chystalo menší korejské BBQ, takže jsem nemohl odolat pozvání. Namísto Jamese a Naomi, kteří užívali dovolené na Gold Coast s námi pojedli a popili Yohan s Chloe, kteří jsou u nás častými hosty.

BBQ tablo

všichni ukazují prsty "V" (V jako Vojta .-) :D

V týdnu poté Romča oslavila podruhé svoje narozeniny u protinožců, ale oproti minulému roku bylo opět trochu jiné počasí. Minulý rok jsme se váleli na Bondi Beach a letos jsme pěkně zmokli, když jsme se vydali do města na kafe a dortík.
O dalším víkendu se konala výstava Sculpture by the sea a taky narozeninová oslava, o kterých Romča psala minule.

prosinec

8.12. slavila narozeniny moje kamarádka Maky (jmenuje se Markéta, ale když jí tak řeknete, tak vám dá pěstí :), se kterou navštěvuji DnB party. Jakožto místo oslavy si vybrala českou restauraci Praha, která se nachází ve čtvrti Kings Cross. Toho večera jsem tedy po více než roce mohl svlažit rty v točeném českém pivu a zakousnout k tomu typický český knedlík s gulášem. Na druhou stranu jsem byl ale zklamaný, protože jsem se těšil na točenou Plzeň, kterou tam bohužel nevedou. Navíc ze čtyř druhů točených piv měli pouze dva (Bernard, Braník), což taky nebyla zrovna nejlepší vizitka. Navzdory těmto drobným maličkostem se ale večer jednoznačně vydařil.
Co se týká cen, tak restaurace nepatří zrovna k nejlevnějším - standardní čeká jídla (guláš, svíčková, řízek ) lehce přes 20 dolarů a točené pivo do půllitru kolem 6 dolarů, což není zas tak hrozné. Na druhou stranu je to ale takový unikát, protože české restaurace se v Sydney nachází pouze čtyři (tuším).

Maky s jejím zélandským přítelem Mattem

focení knedlíkového tabla
V sobotu 11. 12. se konal firemní vánoční večírek v Metropolitan Hotelu, který se nachází v centru města. Firma pronajala střechu hotelu, takže jsme popíjeli na "čerstvém" městském vzduchu a pro odvážné bylo připraveno i nějaké to karaoke. Mezi nejodvážnější překvapivě patřila naše francouzská šéfová Patricia a její manžel John (její zpěv mi zní v uších dodnes :D). Na party jsme se poznali i s dalšími Čechy a Slováky, kteří máchají košťaty a mopy stejně jako my. Firma zaplatila sud piva, který jak se postupem času ukázalo nestačil, takže jsme se později přikrmovali na účet firmy z lahví. Jak postupně docházeli různé druhy lahvových piv, tak jsme měli možnost ochutnat asi šest druhů různých piv (italské, irské...). Za zmínku stojí tzv. cider, což je vlastně sladké pivo vyráběné z jablečného moštu. Rozhodně to nebude laskomina pro každého, ale já jsem si tento druh celkem oblíbil a Romča taky nevypadala, že by jí nechutnal :). Pohoštění bylo celkem skromné - tzv. meat pies (masové koláčky), což jsou koláčky z listového těsta plněné masem, sýrem apod. Myslím, že by s koláčky v Čechách asi moc nepochodili, ale tady je to běžný pokrm ...

naše střecha nebyla tak vysoká...

se Slovenkou Katkou

nejvyšší boss John (manžel Patricie)

Franta (Frankie) s Pavlem (který svého času vykopal s Čáslaví druhou ligu ve fotbale)

... a tohle je ONA. Tolikráte zmiňovaná Francouzka Patricia

ve víru karaoke
V neděli jsem se vypravil navštívit jednoho známého, který bydlí poblíž čtvrtě Manly, takže jsem nemohl neobhlédnout druhou nejslavnější pláž v Sydney - Manly Beach. Z Manly je nejkratší cesta do města po vodě, takže cestou zpět jsem se po delší době svezl na lodi.

Manly beach

Vzhledem k tomu, že se James a Naomi chystali strávit vánoce v Newcastlu u Jamesových rodičů, tak jsme si před jejich odjezdem udělali takovou menší domácí párty s korejskou kuchyní a australským pívem :). Pozvalo se i pár dalších lidí, takže bylo docela narváno :). Párty se později přesunula do města na korejské karaoke, kterého jsem se bohužel nemohl zúčastnit, protože jsem následující den vstával do práce, takže snad příště :).

předvánoční tablo

onoho večera vznikla spousta podivných fotek :)

"V" jako Vojta... :)

Samotný štědrý den jsme strávili v bytě u Andrese a Andrey, Kolumbijců, kteří byli předešlé vánoce na party u nás. Každý ze zúčastněných připravil nějaký pokrm, tradiční v jeho zemi, takže letošní vánoční tablo bylo poněkud pestřejší. My s Romčou jsme si ho zpestřili lahvovými Plzněmi a Budvary :). Samotná party se ale nesla v poněkud utahaném duchu, což bylo způsobené příšerně ucajdanou hudbou a asi i dostavující se únavou, protože jsme oba s Romčou téhož dne pracovali, takže předcházelo brzké vstávání...
V Kolumbii je typická večeře před půlnocí a o půlnoci se začínají rozbalovat dárky. Samotné rozbalování je taky poněkud odlišnější, protože se vždy přečte komu je dárek určen, od koho je a pak následuje děkování, objímání a podobné věci, což celý proces příšerně natahuje. Po rozbalování pár lidí začínalo usínat, takže jsme se vydali celkem brzo domů. Štědrý večer nebyl špatný, ale oproti divoké party z minulého roku to byl "tak trochu" kontrast.

(vá)noční Darling Harbour

vánoční tablo

vánoční tablo podruhé

Joel y Maďar Steve

Andrea y Andres

Romča y Carolinka

Australani slaví vánoce pětadvacátého a šestadvacátého je volno. Oba dny vyšly na víkend, takže to automaticky znamená že se dva volné dny přesunuli na následující pondělí a úterý. Jak říká James - Australani jsou líný a o volno se rozhodně nepřipraví :). Škoda, že to takhle nefunguje i v jiných krajích...

Na rozdíl od minulého roku jsem na Nový rok nepracoval, takže jsem New Year´s Eve (výraz pro Silvestra) mohl oslavit o něco méně skromněji než ten předchozí. Na jedné z DnB party, kterých se teď celkem pravidelně zúčastňuji, jsem vyhrál vstupenky na Peats ridge festival, což je třídenní festival konaný v údolí Glenworth Valley, které se nachází severně od Sydney a je vzdáleno asi dvě hodiny vlakem. K mé smůle festival ale začínal už ve středu a já jsem pracoval celý týden až do pátku, takže vyrážet na poslední noc někdy v pátek odpoledne nemělo moc smysl. Lístky v ceně 600AUD (v přepočtu cca 10tis Kč) jsem tedy daroval. Na Harbour Bridge se opět konal pověstný ohňostroj, který mě ale díky hysterii panující ve městě už od samého rána příliš nelákal. Nakonec jsem se vydal na jednu menší party do Perry parku poblíž Green square. Tři stage elektronické produkce byly rozhodně příjemnější než sedět doma na pr... jako tomu bylo rok před tím. Vzhledem k tomu, že akce nebyla zrovna "nejlegálnější", tak byla asi kolem druhé hodiny rozpuštěna policií :), takže jsem oproti původnímu plánu tolik neponocoval a domů se dostal relativně brzo. Romča strávila Silvestra v Darling Harbouru na ohňostroji s Carol. V Darlingu byl po celý večer připravený program s vystoupením několika kapel atd.

Happy new year...

každý by chtěl vědět jak správně hrát :)
Takže takhle pro nás skončil rok 2010, který se od samého počátku vyvíjel celkem zajímavě. Vzhledem k tomu, že jsme nepodnikli žádný výlet mimo Sydney a ve finále jsem se ani já nevydal na zmíněný festival, tak se rok 2010 stal rokem stráveným pouze v Sydney, což je obzvláště pro mě, jakožto pacholka od traktorů, polí, luk a lesů nevídané :).

počasí: už druhým týdnem nám tady totiž řádí něco, co není nepodobné podzimu. Šedá rána, celý den pod mrakem, občas déšť. Na náš vkus trochu brzo... Obzvláště po týdnu, který předcházel a teploty se pohybovaly kolem 40 stupňů.

O práci, atd...

2011-02-07T11:29:00.005+01:00

(září, listopad 2010 - únor 2011)

Od prvního září jsem začala pracovat jako cleanerka (uklízečka). Vojty šéfová sháněla člověka na úklid do nové budovy, a tak jsem to ihned vzala i přes Vojtova četná varování. A teď můžu potvrdit jeho slova. Naše šéfová je opravdu blázen :). První dva měsíce byly vyloženě stresující, žádný systém práce, všechno bylo špatně a celkově to byla ze začátku opravdu honička. Dnes už můžu říct, že je to relativně v klidu práce a Patricia (blázen) už ani moc neprudí. Pracuju od pondělí do pátku od 6 do 10 hod, čímž splňuju povolenou pracovní dobu pro studenty tady - 20hod týdně. Práci mám asi 10 min chůzí od baráku, takže paráda. Pracuje se mnou holčina z Brazílie, která se jmenuje Ludmila, což je prý normální jméno v Brazíli.

Rychlá rota a šmrncovní uniformy :)
Na začátku srpna jsem se zaregistrovala u jedné agentury, která zprostředkovává pomoc v domácnosti, a ta mi hned volala s nabídkami práce. Takže jsem jezdila do různých částí Sydney uklízet byty nebo jenom pomáhat lidem a na konci srpna jsem začala pravidelně jezdit vařit každý den odpoledne pro dvě staré australské babči. S nima to byla opravdu sranda a do dneška na to ráda vzpomínám. Byly to dvě sestry, kterým bylo sice už přes 80 jedné a přes 90 let druhé (opravdu požehnaný věk), ale byly to stále dá se říct čilé dámy, které si dopřávaly odpolední čaj a nechaly se obsloužit u večeře. Občas jen trochu zapomínaly a jednou mě odtamtud dokonce vyhodily, protože byly trochu popletené. Ale agentura mi řekla, že je to v pořádku a že tam mám i nadále jezdit, jinak by se beze mě nenajedly. Co se týká vaření, tak to byla hračka, jelikož jedly každý den skoro to samé a nechtěly nic jiného. Takže jsem jenom střídala jehněčí, klobásy a karbanátky a k tomu vždy brambory a mraženou zeleninu. Potom však následoval čajík a nesměla chybět ani každodenní zmrzlina, a to tak že pro jednu zmrzlina z boxu a pro druhou nanuk :). Občas si na to ještě daly dort a já jsem si zavařila, když jsem jim jednou přinesla ochutnat bábovku, protože pak ji požadovaly častěji :). Po dvou měsících bohužel jedna babča onemocněla a dlouhou dobu zůstala v nemocnici, takže jsem vařila jen pro jednu, která byla moc smutná a musela jsem tam s ní zůstávat si povídat o hodinu déle. Nakonec to dopadlo tak, že tu nemocnou babču už z nemocnice nepustili a tu druhou si vzal synovec a barák se chystali prodat, a tím pro mě vaření skončilo. Akorát mě mrzí, že jsem si s nima ani neudělala fotku na památku a bohužel na ně ani nemám kontakt, takže nevím, jak se jim daří.

V listopadu se stejně jako každý rok konala výstava Sculpture by the Sea, neboli výstava soch a umění podél pobřeží. Ačkoli tento listopad nebyl nijak teplý, tak se zrovna v ten den udělalo hrozné horko, ale i tak to byla opět velice příjemná téměř tříhodinová procházka. Oproti minulému roku jsme si prošli výstavu v opačném směru, tzn. z Coogee na Bondi beach.

Coogee beach

Gordons bay

Tamarama beach

cestou k Bondi beach

Bondi beach
Druhý den po výstavě pro mě uspořádali narozeninové BBQ na Bronte beach. Tak jsem podruhé v životě a asi naposledy oslavila narozeniny v létě a na pláži :). A že jsem byla celý rok hodná, tak jsem si pořídila foťáček, za přispění Vojtíška.

mňamka

vzpomínka na dětská léta

mohli jsme si i zatančit

O škole

2011-01-17T08:11:00.002+01:00

(2. srpna 2010 - leden 2011)

Když už jsem se po dlouhé době konečně rozhodla napsat příspěvek, tak ať je to aspoň pro někoho užitečné a informativní.

Už je tomu skoro půl roku, co jsem opět začala "studovat". S pomocí agentury jsem se rozhodla pro studium turismu na Bridge business college (Kent street, v centru města). Agentura mi původně nabídla tři školy v různých cenových kategoriích. Dalo by se říci, že výše ceny se rovná kvalitě školy. Já jsem se rozhodla pro Bridge proto, že si mohu sestavit vlastní rozvrh, a nemusím tak chodit do školy každý den (oproti těm ostatním, kam se vyžadovalo chodit každý den).

Na této škole je možné získat diplom (dvouleté studium) a nebo tzv. certifikát III. (roční studium). Studium je rozděleno na termy (jeden term má šest týdnů) a po třech termech je možné si vzít šest týdnů prázdnin (prázdniny se platí stejně jako studium). Školu je možné platit po třech měsících (tzn. dva termy) tj. 1300 AUD, přičemž se na začátku platí ještě zápisné 150 AUD. Já jsem se rozhodla pro studium certifikátu III., takže jsem díky tomu obdržela víza na rok. Je třeba také zmínit, že pro studium tohoto typu školy je Česká republika stále ve druhém levelu (ne jako u studia angličtiny v levelu 1), což znamená, že se musí prokazovat finanční krytí na první rok studia.

Na začátku jsem zmínila studovat v uvozovkách proto, protože se o žádné moc velké studium nejedná. Obsah učiva by se dal přirovnat k naší střední nebo vyšší odborné škole. Každý term si musíte povinně zvolit čtyři předměty, které se později už neopakují a téměř na každý předmět máte i jiného učitele. Jeden předmět trvá tři hodiny a mezi každým předmětem je hodinová pauza. Například mně se na začátku podařilo chodit do školy jen dva dny, a to tak, že jeden den celý (od 9hod do 20hod) a druhý den jen do dvanácti. Momentálně chodím kvůli práci třikrát týdně.
Výuka probíhá tak, že učitel přednáší a poté si sami, nebo s pomocí učitele děláte úlohy ve svém "Student booku", který musí být na závěr hodiny podepsaný a zkontrolovaný učitelem. Vždy na závěr termu tj. šestý týden se píší testy, které fungují formou "open booku" :) (tzn. s otevřenou učebnicí).

Docházka musí být splněna na 80%, což znamená, že v každém termu můžete vynechat každý předmět jednou, ale i tak bývá škola hodně tolerantní.

Co se týká učitelů, tak jsem zatím měla štěstí především na Australany a Novozélanďany. Samozřejmě tam můžete natrefit i na exotičtější kousky (Indové, Asiati atd.). To ale nemění nic na tom, že učitelé jsou pohodoví a přátelští, tak jak tu bývá zvykem, a je jim dobře rozumět.

"Trochu" horší už je to se složením studentstva. Například na jednom předmětu jsem tvořila výjimku společně s Polkou a Brazilkou mezi samými Asiaty (40 lidí ve třídě :). Někdy se dá ale natrefit na velice vybrané kousky. Mezi spoustou načinčaných asijských hošíků musíte občas přemýšlet, zdali je to hošík, nebo dívenka.
Na škole také funguje recepce a studentské oddělení, které vám se vším ochotně pomůže. Škola vlastní i malou cestovní kancelář, kde můžete zakoupit zvýhodněné studentské letenky.

Na závěr bych měla zhodnotit přínos školy. Kvalita školy je podle mého názoru dobrá a velice užitečná věc na této škole je, že tu můžete získat certifikát Galileo (počítačový rezervační systém letenek). Na druhou stranu je na škole závislý náš pobyt v Austrálii, takže je to částečně nutnost.

Oficiální stránky školy najdete TADY.

Možná byl tento článek pro někoho nudný, ale doufám že pro někoho snad užitečný.
Kdyby jste měli ještě nějaké otázky, tak napište do komentářů a já je ráda zodpovím.

A ještě na úplný závěr jsem chtěla dodat, že ještě žiju a mám se dobře .

Mosman a Centennial park

2010-12-05T12:02:00.004+01:00

(26.9. + 10.10.2010)

Trochu jsem nahlédl do archívu a dnes to bude hodně historické.

Vzhledem k tomu, že jsem slušný uklízeč se vzornou etiketou dlouhá léta pilovanou Láďou Špačkem, tak vím, že správný uklízeč-gentleman má být i dobře upravený. Tudíž jsem se poslední víkend v září vydal do čtvrti Mosman za mojí soukromou kadeřnicí Markétou, aby ze mě, jakožto vlasáče, udělala opět lidskou bytost :D.

Mosman je čtvrť v severní části Sydney a údajně prý patří k těm dražším. Něco na tom rozhodně bude, protože Mosman opravdu působí příjemným a upraveným dojmem a celkově to tam má své kouzlo (čtvrť hnízdí částečně v kopci). Poté, co jsem se stal opět lidskou bytostí (nebo alespoň někým s vizáží ruského dělníka :), tak jsme se šli s Markétou projít do spodní části Mosmanu k zátoce Hunters Bay.

Dům, kde bydlí v Mosmanu Češi není složité najít. Stačí následovat lahve od českého piva :)

park u Balmoral beach

Balmoral beach

Hunters bay

tam v dáli leží provařená Manly beach

tamní legenda Billy, ke kterému se váže srdcervoucí pověst

Momentálně bych opět potřeboval shodit pár kilo vlasové hmoty, ale bohužel si musím ještě chvíli počkat. Markétě se totiž přihodil nějaký úraz s kolenem, takže se v současnosti opaluje u teplých kamen v Čechách a snad už by měla být i po operaci. V brzké době plánuje návrat, takže snad všechno dopadne dobře a já opět budu vypadat jako člověk :). K indickým a jim podobným kadeřníkům si netroufám jít, neboť automaticky tvoří nejmodernější výkřiky nejen indické módy a to asi nebude to pravé pro mě... Každopádně Markétě držíme všichni palec!

Desátého desátý se v Sydney objevilo příjemné jarní počasí, takže by bylo hříšné jej nevyužít. Svolali jsme tedy naše standardní kvarteto a rozhodli se vyrazit směrem k Moore a Centennial parku, o kterých Wikipedie říká toto:
Jižně od Paddingtonu a Woolahry se rozprostírá rozsáhlé území parků Moore Park a Centennial Park. Druhý jmenovaný byl založen v roce 1888 k oslavám sta let od založení města a je vystavěn v anglickém stylu. Přes prostory parku s trávníky, růžovými zahradami a rybníky vedou jak cesty pro chodce a stezky pro cyklisty, tak i pěšiny pro jízdu na koni, či pro jogging.

Procházka nám od Centralu trvala asi tři hodiny a více už asi prozradí fotky:

"fotbalové" hřiště v Moore parku

hromadné trénování golfových odpalů

on the run

. . .nejdřív jsme si mysleli, že je to opičák. Později, že je to Vladi, ale nakonec se z toho vyklubal Joel :)

Busbys pond

pendejitas

Randwick pond

tyto potvory vydávají velice srandovní zvuky a umí chodit po vodě

Centennial park . . .

nakonec došlo i na jogging

:)

atd ...

poblíž Moore parku je ruská hospoda, kde točí českého Bernarda

Pro dnešek je to vše, milé děti. Nebojte se však, neboť archív skrývá spoustu dalších materiálů a navíc je tu pořád i šance, že pár slov přihodí i Romča, která už dostala ultimátum! (které se ale bohužel stále posouvá :).
Tak třeba příště.

O novém bytě

2010-10-30T10:27:00.002+02:00

(12.9. - 30.10.2010)

Opět uplynula nehorázná doba, opět pouštím svůj oblíbený Sole.....
Je to vážně neskutečný, jak tady ten čas plyne. Za týden to už bude dva měsíce, co jsem tam, kde jsem.

Nyní se vrátím k neděli 12.9. kdy mě čekalo (překvapivě) velké stěhování. Záměrně píši mě, protože Romča s Carol už byly tou dobou přestěhované v novém (stěhovali se v sobotu). Záměrně píši překvapivě velké, protože člověk skoro nemá tušení, kolik všemožných věcí je schopen za ten rok nahromadit. Mně osobně to dalo na čtyři procházky "v plné polní" směr Pyrmont a zabralo to bezmála čtyři hodiny času. Když jsem se naposledy vrátil z Chippendale, tak byl můj nový byt plně okupován, neboť se chystala večeře s hosty. Nový spolubydlící mě samozřejmě pozvali také, takže jsem nemohl odmítnout (komu by se chtělo dělat večeři po takové pakárně jakou je stěhování :). Večeře měla asi tři chody a měl jsem možnost ochutnat pokrmy jako "korejskou pizzu", rice cake (doslovně rýžový koláč - což je docela zavádějící) s omáčkou a korejské národní jídlo Kimči (kvašené čínské zelí, koření, chilli). Při té příležitosti jsem měl poprvé možnost trochu více poznat i mé spolubydlící.
Jak už jsem psal minule, tak bydlím s dalšími čtyřmi lidmi. Pokoj sdílím se dvěma Korejci - Kennym (správce bytu), kterému je 26 a s Macem, kterému je tuším 20. V bytě jsou dva pokoje a my jsme v tom větším, kde máme i společnou koupelnu. Ve druhém pokoji bydlí Korejka Naomi s jejím australským přítelem Jamesem (a ti mají svoji koupelnu :). Oběma je lehce pod třicet, tuším.

poslední momenty v Chippendale

první momenty v Pyrmontu

nové bydlo

kuchyňské zátiší

někdy je třeba si své místo vybojovat ... :)

... a nebo použít druhý "stůl"

balkón

výhled do nádvoří

posilka

bazének

výřivka

do schodů už se tahat nemusím...

recepce s ostrahou objektu

objekt...
Co je na tomhle bytě ale nejlepší je prostorný obývák, který je propojen s kuchyní. Je to fakt paráda, protože když člověk potřebuje vypnout, tak si zaleze na gauč, nebo některé z několika křesel a může si v klidu dopřávat soukromí, aniž by mu někdo funěl za krk :).

nové blogerské zátiší
Další skvělou věcí je celkové vybavení bytu, protože oproti Chippendale je to obrovský krok kupředu, ať už se jedná o počet nebo druh. Kuchyně je nadstandardně vybavená (soudě z dosavadních zkušeností) a obývák také. V obýváku můžeme nalézt věci jako gauč, tři křesla, několik lamp, HD TV, digitální příjem TV, DVD přehrávač, domácí kino s nehorázně výkonným subwooferem, herní konzoli Nintendo Wii (i s kytarou pro Guitar hero :), rotoped a mnoho dalších věcí.

vybavená kuchyně s nezbytným rice-cookerem (rýžo-vařičem)

Co se nových spolubydlících týká, tak fakt nemám jediného špatného slova, které bych proti nim mohl použít. Za ty necelé dva měsíce jsme neměli jediný slovní, nebo jakýkoliv jiný konflikt. Všichni se tu tak nějak navzájem respektují a je to fakt příjemný. Když si vzpomenu na fracka Vivian, tak se mi svírá noha v pěst :). Samozřejmě se najdou i nějaké mouchy, jako třeba to, že Kenny někdy v noci docela drsně chrápe (na což jsem si ale kupodivu rychle zvyknul) a nebo že se to tady nějak extrémně nepřehání s úklidem. Na nějaký pravidelný úklid, jako jsme měli v Chippendale se tady prostě nehraje, ale na druhou stranu musím uznat, že je tady až na některé detaily čisto. "Každý si uklízí sám po sobě" tady jako pravidlo funguje výborně.

to mě takhle James s Naomi pozvali na večeři...

... asi se nade mnou slitovali, když jsem si rozbil hubu :)

Z Japonské restaurace...

fakt se s tím dá najíst .-)

Kenny po mé pravici, v popředí Mac...

cukrovinky z Chinatownu
Celkově to působí zcela jiným dojmem, než jsem měl možnost doposud poznat. Už jenom ta věc, že tu člověk nemluví česky ... Navíc mě občas baví sledovat jak je korejská mentalita odlišná, nebo jaké mají zvyky. Někdy je to fakt kouzelný, třeba když chlapci naběhnou do koupelny a dají si pleťovou masku... Že prý na to jsou zvyklí celý život :). Nebo když sedíte v obýváku a jeden z nich se začne protahovat tím způsobem, že zaujme cosi jako bojový postoj a bez hnutí v obličeji protáhne nohu hodně nad hlavu (cosi jako zpomalený výkop). Je tady fakt spousta dalších věcí a kdybych o nich psal, tak nečtete nic jiného.
Jen ještě zmíním, že Naomi a James pracují a Mac a Kenny jsou pracující studenti. Já mám rád obzvláště Macovo studium, protože studuje kuchaře. Pro mě to má jisté výhody, protože v učení procvičují praktické věci, takže se tu téměř každý týden objeví nějaký ten koláč, nebo dortík... Pamatuji si když jsem měl možnost ochutnat jeho vanilkovo-skořicovo-jablečný koláč a druhý den jsem ho chválil, tak mi odvětil slovy "dnes jsem přinesl čokoládový dort, tak si dej...". No prostě idylka. Jinak teď je sobota a k snídani jsem měl opět dortík :).

Od samotného začátku co jsem tady se snažím si užívat co nejvíce jednoduchých věcí. Druhý den jsem si koupil skateboard a vypadá to, že mám nové hobby. Skateboard je pro mě jakousi kompenzací za to, že tady každý surfuje a já nejsem zrovna dobrým plavcem, takže... Uvědomuji si, že je to celkem nebezpečné (to píši pro ty, kteří mě varovali :), ale věřte, že jsem se už poučil a od té doby kdy jsem se probral na asfaltu s krvavou hubou a počítal si zuby už příliš nevyvádím.
Z dalších věcí které mám po ruce nemohu nezmínit saunu, malou posilovnu a bazén. které jsou v přízemí budovy kde bydlím. Saunu + bazén se snažím dávat každý týden a v posilovně už jsem se byl taky párkrát protáhnout...

Člověk se díky všem těmto drobnostem cítí o dost příjemněji a fakt mám pocit, že se celá Austrálie začíná rozjíždět až teď.

pár obrázků z Pyrmontu

kde se momentálně cítím takt trochu jako doma... :)

čisté ulice a minimum šedi oproti Chippendale

Pyrmont point park

tramvajová zastávka

casino

místo, kde slušní lidé nechávají své sociální dávky

Na závěr nesmím zapomenout na Romču a rád bych objasnil i nějaké ty spekulace :).
Bydlíme každý jinde a to hlavně díky dvěma důvodům. Prvním je ten, že jak už jsem psal minule byl náš vztah doma (v ČR) hodně víkendový a po všech těch nelehkých situacích tady se opět vracíme k tomuto "typu vztahu". Druhým důvodem je práce. Každý děláme v jiné části města a v pět ráno chodit do práce ať už z jedné či druhé části není moc zábavné. Romča navíc studuje, takže v týdnu stejně nezbývá mnoho volného času. Pamatuji si sám, když jsem chodil do práce a studoval. Člověk byl rád, když se mohl najíst a v klidu si zarelaxovat.
S Romčou se vídáme jednou až dvakrát v týdnu a pak samozřejmě o víkendech.
Vím, že je tady trochu problém, že nemáte dostatek informací o Romče, ale já to s ní řeším pokaždé, když se vidíme. Říkám, že napíšu o její práci i škole, ale ona prostě nechce a že si to napíše sama. Osobně doufám, že to stihne ještě před tím, než se vrátíme z Austrálie domů :).

Na závěr lekce korejské kuchyně.
Příprava rychlé a chutné pochoutky ve stylu sushi.

je dobré mít po ruce talíř :)

toto se jmenuje Kim, nebo Kym

anglicky seaweed, česky sušené (mořské) řasy

dále je dobré mít po ruce rice-cooker...

což já mám, takže mám možnost pojídat horkou rýži 24hod denně

k rýži přidáte sojovou omáčku, a zabalíte (samozřejmě to můžete smotnout s čímkoliv jiným - maso, ryby, zelenina, vejce...)

ačkoliv to asi nevypadá zrovna delikátně, tak to chutná výborně a je to zdravé...

Dobrou chuť!

Stěhování národů

2010-09-30T13:25:00.004+02:00

(21.8. - 11.9.2010)

Dnes je tomu přesně 40 dní, kdy sem byl naposledy přidán příspěvek. Po delší době si tedy do uší pouštím svůj oblíbený Solefald (inspirativní hudba, při které velice rád píši ). Od té doby se toho opravdu hodně změnilo a bude pro mě docela sranda si na všechno vzpomenout a nějak to sem popořadě zapsat. Takže hurá do toho.

Všechno začalo jednoho ponurého podzimního dne, kdy venku pršelo, že by jeden psa nevyhnal. Toho dne kdosi zabušil na dveře a pak se to stalo! ... Tak tedy ne, no. Nebudu si z Vás dělat srandu, když nám tady už některé dny příjemně řádí jaro a dny vypadají, jako by byly letní.

Tuším, že když jsem psal poslední příspěvek, tak jsme už tušili, že se budeme nejspíše stěhovat. Pár dní před tím se u nás totiž ukázal manažer našeho bytu Roy, aby nám přišel zprovoznit sprchu, která nám v té době asi třetí týden netekla, protože byla ucpaná nějakým bordelem z boileru (v té době jsme používali provizorní sprchu ve vaně). Jako obvykle jsme mu předali i jeho příchozí poštu a v jedné obálce se skrývalo nemilé překvapení. Od majitele bytu, společnosti LJ Hooker (slovo hooker lze do češtiny volně přeložit jako ~~"kur.."~~ "prostitutka", jen tak mimochodem) přišlo oznámení o tom, že Royovi zvyšují nájemné a logicky tím pádem i nám. Sám jsem dopis viděl a nebylo složité si spočítat, že Roy bude potřebovat více než 50 dolarů týdně navíc. Rozpočítáme-li padesát dolarů na pět lidí, tak je jasné, že nájem měl být o deset dolarů vyšší, tzn. 155 dolarů na týden/osoba. Všichni samozřejmě novinku přijali s velkým nadšením, takže nám dal Roy do následující neděle pár dnů na rozmyšlenou, jestli chceme zůstat.
Když si to každý shrnul, tak nebylo o čem moc přemýšlet. Poté, co nám dva měsíce ve sprše protékala horká voda (o této příhodě jsem vlastně ani nepsal, pokud si vzpomínám), byl v koupelně "trochu" plesnivý strop (slovo "trochu" znamená, že byl více šedý, než bílý). Později, když netekla sprcha, tak Royovi trvalo necelé tři týdny, než nám ji zprovoznil. Dále se nám začínal rozpadat gauč, rozbila se lampa a v posledních dnech nám jaksi nešla přepínat televize (poslední týden jsme měli jeden čb program). Carolina s Joelem měli jasno, že s Royem už dále pokračovat nechtějí. Romča chtěla, abychom zůstali všichni pohromadě a Flavia si nebyla jistá, jestli vůbec zůstane v Sydney, takže když půjde jeden, tak všichni. V neděli jsme tedy dali výpověď a začala nám běžet lhůta tří týdnů, ve kterých jsme si měli najít něco jiného.

První týden se skoro nehledalo, jen jsme nahodili inzerát, že pět lidí hledá ubytování. Byla to spíše utopická představa, že by se našel byt pro pět lidí, ale zkusili jsme to. Dokonce jsme dostali i jednu nabídku, která bohužel dosti překračovala náš finanční strop. V týdnu se nám ozval i Roy, že by pro nás měl dům v (mé oblíbené čtvrti) Ultimo za stejnou cenu, jako jsme měli v Chippendale. Druhý den jsem se tedy vydal nabízený dům obhlédnout a bylo to bohužel dosti velké zklamání. Minule jsem psal, že "řadovky" v Ultimo mají atmosféru, ale i to, že jsou staršího data "výroby". Ono starší datum bylo v domě bohužel cítit až příliš, ať už se to týkalo jednotlivých místností, okenních rámů, případně koupelny atd. Navíc celý dům působil strašně chladným dojmem, takže díky, ale nemáme zájem...

Abychom měli dosti sil do druhého týdne, tak jsme si v sobotu 28.8. vyrazili na první "letošní" (tzn. jarní) barbecue na Bronte beach. Počasí vyšlo parádní, akorát mohlo být o trochu méně větrno (ale proč si stěžovat, když tady byla vlastně pořád ještě zima ).

kulináři v akci

Za použití grilu se dříve platilo. Nyní je to zcela zdarma.

Stačí stisknout tlačítko, chvíli ho podržet a počkat až se rozsvítí kontrolní dioda. Gril se po určité době vypne sám.

Romča a její "culo negro" sestra :)

holky latinský

tady jsem zrovna chytal bronz

kluk latinskej

krmení dravé zvěře

i Ilja Racek se přišel podívat...

Bronte Beach - jedna z mála pláží, kde se může legálně konzumovat alkohol

DJ na narozeninové párty

Tutéž sobotu jsme měli s Romčou večer rozhovor a tak nějak jsme probrali náš dosavadní pobyt v Austrálii a jeho vlivy na náš vztah - kvůli tomu, že se nám zpočátku nevedlo zrovna nejlépe, tak jsme si zažili i několik krizí ... vzhledem k tomu, že to jsou docela osobní věci, tak to tady nechci nějak rozpitvávat. V ČR byl náš vztah dosti "víkendový" (především kvůli studiím jsme se vídali především o víkendech), takže jsme nakonec došli k závěru, že zkusíme žít odděleně a vztahu si budeme užívat hlavně o víkendech. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale vzhledem k tomu, že věříme, že to bude přínosem, jsme ho nakonec udělali. Druhý týden jsme začali tedy hledat každý zvlášť.

Už si přesně nepamatuji kolik bytů jsme ve druhém týdnu obešli, ale já jich navštívil asi 5 a byl to děs a hrůza. Člověk si najednou uvědomil, že to nebude zrovna med, najít něco "použitelného". V každém bytě se totiž vždycky objevil jeden z problémů: buď byl špinavý, někdo měl "ložnici" v obýváku, případně se musel pokoj sdílet s dalšími čtyřmi lidmi. Mnohokrát jsem také slyšel frázi "dnes je tu výjimečně bordel, ale jindy máme naklizeno", případně "vyzujte si prosím boty" jenom pro to, aby se vám po dvou krocích nalepil všelijaký bordel na ponožky... Opět se potvrdilo pravidlo co asiat, to prase, takže pokud bylo v inzerátu uvedeno, že je rýže zdarma, tak se na nabízený byt mohlo předem zapomenout. Romča navštívila také cca pět bytů (obvykle stejné problémy, které jsem uvedl) a koncem týdne se na ni usmálo štěstí a našla příjemné ubytování asi 10 minut od místa, kde jsme bydleli. Vzhledem k tomu, že jsem se tam ještě nedostal, tak vím jen, že je to jakýsi barák ve čtvrti Surry Hills, ve kterém je více pokojů pro jednoho až dva lidi (plně vybavených, včetně vlastní malé kuchyňky a koupelny) a s jednou velkou společnou místností (kuchyní/jídelnou). Romča se dohodla s Carol, že spolu budou shareovat (sdílet) společný pokoj, takže o víkendu zaplatily bond (zálohu) a třetí týden se už nemusely nervovat, jestli neskončí pod ANZAC, nebo Harbour Bridge .

Zato já jsem se musel ve třetím týdnu nervovat do poslední chvíle, protože jsem stále nemohl objevit "to pravé ořechové". Mojí prioritou bylo najít si něco v Pyrmontu, případně v Ultimo a nebo v City. Každý den se objevilo asi pět nových inzerátů z Pyrmontu, z nichž byly čtyři hledající pouze dívku (čehož využila Flavia a lehce si našla byt), případně to byly luxusní byty, jejichž cena někdy mnohonásobně převyšovala moje možnosti. Každý den jsem měl domluvenou jednu, nebo dvě inspekce, ale pořád se opakovaly stejné problémy. Na pátek jsem si dohodl inspekcí pět a rovnou z práce jsem se vydal hledat. Čtyři byty = stále stejný problém a já už pomalu začal vzhlížet k mostním konstrukcím .). Pátý byt byl ale úplně o něčem jiném. Zpočátku byl trochu problém nahnat manažera, který mě zavolal až když jsem už odcházel s nepořízenou domů, ale nakonec jsem si mohl byt ve dvaadvacátém patře prohlédnout. Naleštěné podlahy, čistá kuchyňská linka, uklizené nádobí, možnost využívat saunu a bazén a hlavně luxusní výhled na Darling Harbour a vzdálenost cca pět minut do práce. Nebylo co řešit! Snadno jsem přehlédl problém, že bych sdílel pokoj s dalšími třemi lidmi, že kuchyně a obývák byly dosti malé a nájem byl o něco dražší - 165 na týden (hold jsem neměl na výběr). S manažerem jsem se tedy domluvil, aby mi byt podržel do sobotního odpoledne, kdy jsem se mu měl donést zálohu. V pátek se mi tedy usínalo o něco lépe...

Na sobotní ráno jsem měl domluvenou ještě jednu prohlídku, která se přesunula z pátku, ale vzhledem k tomu, že manažeři byli asiati, tak jsem si od toho příliš nesliboval. Ráno jsem se ještě pro jistotu podíval na internet a hle! Pyrmont! Ihned jsem volal, ale nebylo mi odpovězeno, takže jsem poslal SMS a už jsem se v duch viděl v onom bytě s nádherným výhledem. Ranní prohlídka proběhla jak jsem předpokládal, i když to nebylo tak hrozné (ke stejnému manažerovi, do jiného bytu se v neděli nastěhoval Joel), ale co bylo důležité - dostal jsem odpověď na moji SMS, takže jsem si domluvil inspekci - poslední. Budovu jsem neměl nejmenší problém najít, protože jsem už před tím v Pyrmontu často okukoval ulice, jestli někde nenajdu inzerát s nabídkou ubytování. Když jsem poprvé spatřil asijského manažera, tak jsem si říkal, že už je to jasné, ale záhy jsem byl vyveden z omylu. Manažer nebyl tak úplně manažer, ale stejně starý klučina (mládežník ) jako já, který v bytě bydlel a měl ho na starost. Když jsme přišli do bytu, tak na mě dýchlo něco, co jsem necítil v žádném jiném bytě (ne, nebylo to pouze silné aroma korejské kuchyně :). Příjemný prostorný a prosvětlený byt, který byl plně vybavený a ačkoli v něm byly tři Korejci a jeden Australan, tak byl relativně čistý. Navíc to bylo první místo, kde mi někdo nabídl něco k pití, na prohlídku se vůbec nespěchalo a celkově to bylo v přátelském duchu. Ačkoliv jsem se stále viděl v onom bytě s výhledem na Darling Harbour, vize postupně začínala slábnout. I v tomto bytě byla totiž možnost užívat sauny, bazénu a posilovny a hlavně byl prostornější a o třicet dolarů týdně levnější (tzn. 135AUD). Kennymu (správce) jsem řekl, ať mi dá hodinu na rozmyšlenou, že mu zavolám. Z bytu jsem vyrazil do blízkého parku v Ultimo (jehož fotky jsou v minulém příspěvku), ale už cestou tam mi bylo jasné, že do toho půjdu. Když jsem došel do parku, tak jsem dle dohody zavolal správci onoho bytu v City, že do toho nakonec nejdu a následně jsem zavolal Kennymu, že to beru a že jdu rovnou vybrat peníze na bond...

Ačkoliv jsem dnes, co se týká Chippendale, napsal většinou samá negativa, tak si myslím, že jsme tam všichni bydleli rádi. Strávili jsme tam až na pár výjimek (zdravíme Vivian) hodně příjemných chvil a zůstane nám hodně vzpomínek. Nesmím zapomenout na Roye, který nám vlastně na začátku strašně pomohl. Nájem jsme totiž měli každých čtrnáct dní předplácet, a to v době, kdy jsem měl práci jenom já a dělal jsem v Shangri-le, zrovna moc nešlo. Tuším, že jsme mu pár týdnů dlužili nájem minimálně za měsíc zpět. Díky tomu, že nás Roy hodně podržel ze začátku, tak jsme s ním byli později hodně trpěliví, když bylo potřeba něco rychle opravit atd.

Sydney (Austrálie) je jednoduše o štěstí. Máte-li štěstí a potkáte dobré lidi, tak se dá zvládnout hodně věcí. Doufám, že se nás bude držet i nadále (nebo aspoň, když to budeme potřebovat), i když teď bydlíme každý jinde.

Dangar place 39 - ... minulost

Čekání na nový příspěvek

2010-09-08T13:21:00.002+02:00

Omluvám/e se všem, kteří marně čekají na nějaký ten nový příspěvek. Poněkud se nám tu jisté věci komplikují, takže pokud to všechno ve zdraví přežijeme, tak bude o čem psát. Čeká nás totiž stěhování...

7čka vlevo dole a další příběhy

2010-08-21T13:57:00.005+02:00

(24.7 - 20.8. 2010)

Tak se opět rok s rokem sešel a nastala ta správná chvíle pro napsání pár řádků...

Romče se do psaní moc nechce, takže se o ní za trest jediným slovem nezmíním a příště jí to třeba nedá a napíše o své škole, o podivných tvorech ve třídě a o příležitostné práci, kterou si našla.

V sobotu 24.7. měl Joel narozeniny. No, nebo je možná neměl toho 24tého, ale my jsme to toho 24tého prostě trochu zapili. Sám o sobě říká, že na to nevěří, čemuž ale nikdo nerozumí, takže je to v pořádku (ne, nepřemýšlejte nad tím, tato věta nedává smysl, ale je pravdivá :).
Všichni jsme tedy daly dohromady nějaké ty dolary a nakoupily hromadu masa a hromadu bramborových noků a Romča s pomocí holek připravila hovězí guláš. Romča ještě upekla dort a dále byl na programu nějaký ten dárek, nějaká ta hudba a nějaké to víno. Silnější jedinci vydrželi do neděle do tří do rána, takže v neděli především relax.

sváteční tablo

sváteční Joel

hostesky

skotačící hostesky
Následující týden nebyl asi nijak výjimečný (hasiči nepřijeli :), takže se dostávám rovnou k sobotě 31.7. Onu sobotu bylo velice příjemné jarní počasí, takže jsme chtěli vyrazit opět na nějaký ten výlet do blízkého okolí, jak jsme si předsevzali. To by se ale obývákem nesmělo ozývat "película, película", což znamená ve španělštině "film". Bohužel to většinou znamená i to, že film bude ve španělštině, takže jsem byl z této kratochvíle předem vyloučen... ... což bylo vlastně dobře, protože jsem alespoň mohl vyrazit ven, využít trochu toho počasí a prozkoumat další okolní objekty. Asi nebudu moc originální, když napíšu, že jsem se vydal směr Pyrmont (tzn.: opět blízko ANZAC bridge), ale musel jsem hold "prozkoumat" i druhou stranu oproti té, kde jsme byli na posledním výletu. Musím se přiznat, že jsem si docela hodně oblíbil čtvrti Ultimo (přes tu se jde do Pyrmontu) a právě Pyrmont, takže příště to bude třeba zase o tom stejném :D. Pro Ultimo jsou docela charakteristické řadové domky, z nichž jsou některé opravdu hodně úzké a navíc jsou každý jinak barevný a všechny vypadají tak poněkud staře, takže rozhodně místo s jedinečnou atmosférou. Pyrmont je oproti Ultimo pravý opak a podle bytových domů a nových parků bych to tipoval na jednu z nejnovějších (nebo nedávno rekonstruovaných) čtvrtí co jsem měl možnost v Sydney vidět.
Vyrazil jsem kolem 16 hod, kdy se trochu začínal zvedat vítr, ale pořád bylo teplo. Slunce bylo chvíli před tím než zalezlo, takže takový příjemný podvečer. Když už jsem zmínil ten vítr, tak dodám, že když jsem dělal jednu fotku, při které jsem používal jakýsi sloupek jako stativ, tak jsem málem díky němu přišel o foťák. Vítr byl totiž trochu silnější, než jsem předpokládal, takže mi foťák z onoho sloupku shodil a ten se zastavil asi 20cm před místem, se kterého by spadl rovnou do vody. Někdy je hold třeba míti více štěstí než rozumu...
Cestou domů jsem se vracel přes Darling Harbour, ve kterém právě probíhala výstava lodí. Více už asi řeknou fotky:

řadovky ve čtvrti Ultimo

park ve čtvrti Ultimo

nějaký most

tady sídlí můj zaměstnavatel

tady jsem téměř utopil foťák

v Pyrmontu jsem potkal i bubeníky

park v Pyrmontu

nějaký další most

povinné dobyvatelské foto

Star City casino

výstava lodí v Cockle Bay

pod mostem v Darling Harbouru

Ian Thorpe aquatic centre

V neděli jsme hromadně vyrazili do města pro nějaké (ne)zbytnosti, takže byla možnost nafotit výstavu lodí o trochu lépe. Nikdo z nás se výstavy přímo nezúčastnil (dvacet dolarů za vstup je přeci jen pořád hodně), ale co bylo možné ze břehu vidět, tak loďky fakt luxusní. Širokoúhlé ploché obrazovky, luxusní "lodní" nábytek a obrovské postele byly nejspíš všude v základní výbavě...

Cockle Bay / Darling Harbour

každý Rusák se před tímto fotí (obchodní pasáž v Darling Harbouru)

Chinatown

V následujícím týdnu se ve schránce objevilo několik letáků vyzývajících k záchraně Barangaroo, což je čtvrť, nebo spíše bývalý přístav/překladiště (a zámořský terminál), který se nachází ihned vedle budovy ve které pracuji a který má být v blízké budoucnosti naprosto přeměněn. Tuším, že se zde střetávají dva názory na to, na co má být ono místo přeměněno. Podle jistého projektu by zde mělo vyrůst několik výškových budov plných kanceláří a trocha nějaké zeleně, což se ale nelíbí jistým skupinám obyvatel, které si přejí aby místo mohlo být v budoucnu více využíváno veřejností a přejí si vybudování parku.
Vzhledem k tomu, že se otevřeli i před tím vždy uzamčené brány do Barangaroo, tak jsem nemohl odolat a ve středu 4.8. jsem tam po práci vyrazil i s foťákem (což se později projevilo jako dobrý nápad, protože Barangaroo je v dnešní době zavřeno a části, které je možné zbourat jsou bourány).

vyznačeno Barangaroo
budoucí možný vzhled

v minulosti tady řečnil i papež

rybáři

filmaři

skleněné City

tento zámořský terminál tam už dnes nenajdete...
Od čtvrtka 5.8. až do pondělí tohoto týdne jsem měl o zábavu postaráno. Většinu lidí, kteří se vydávají do Austrálie napadne, že tu hrozí riziko napadení žralokem, hadem, krokodýlem, případně další ozubenou potvorou, ale ne každý si uvědomí riziko, které mu mohou způsobit jeho vlastní zuby. Přeci jen je Austrálie známá tím, že je to místo, kde v případě nutnosti necháte u zubaře skoro celou výplatu a já jen mohu potvrdit, že tyto zvěsti nelžou...
Už je to více než dva měsíce, kdy jsem poprvé při žvýkání žvýkačky pocítil prudkou bolest na poslední stoličce vlevo dole. Logicky jsem tedy přestal žvýkat zvýkačky, protože se bolest objevila pokaždé. Před čtrnácti dny mě ona stolička začala bolet i bez žvýkačky a co víc, přidal se i sousední zub. Paráda říkal jsem si! Jenže to jsem ještě nevěděl, že mě za další dva dny budou bolet tři zuby dole a tři nahoře! No prostě nádhera. Logicky jsem si tedy odvodil, že mi roste moudrák, takže mě to ironicky trochu "uklidnilo", protože jsem očekával, že to samo odezní a že k zubaři není nutné chodit. Kamarádka tady měla problém s moudrákem kolem vánoc a návštěva u zubaře stejně nic nevyřešila. Bylo jí doporučeno vyplachovat ústa speciální ústní vodou, standardní ústní vodou, držet zuby v teple a doufat že to brzo přejde. Operativního odstranění zubu by se totiž prý nedoplatila!!!
Vyrazil jsem tedy do lékárny, nakoupil vše potřebné a začal týden, kdy jsem si k snídani, obědu a večeři dával extra porci Ibuprofenu. Minulý týden asi můžu označit za jednoznačně nejhorší za celou Austrálii, protože některé dny byla bolest fakt příšerná (zuby, čelist, ucho, na spánku). Navíc jsem celý týden chodil normálně do práce a většinu týdne bylo docela větrno (to se to pak drží zub v teple). Naštěstí to v sobotu téměř ustalo, takže vše vypadalo, podstatně líp... do neděle bohužel. V neděli mě totiž začala bolet právě ona poslední stolička (7čka vlevo dole) a skoro celou neděli jsem byl v posteli. Navíc mě do toho začala bolet zespoda čelist, takže nebylo na výběr a v pondělí jsem se zašel na Town Hall objednat k zubaři, který je původem ze Slovenska, takže je možné s ním mluvit česky. Když jsem se v pondělí odpoledne objevil v ordinaci, tak po chvilce přišla jakási asistentka, tak jsem pěkně pozdravil a první na co jsem se jí zeptal bylo, jestli mohu mluvit česky. Asistentka mi odvětila milým pozdravem a řekla mi, že česky mluvit můžu, ale nikdo mi rozumět nebude :D :D. Hold ze Slovenska pochází jen pan doktor. Takže jsem jí vylíčil co mě trápí a k mému překvapení jsem byl objednán hned na následující středu. Teď už vím, že to bylo "just in time" (právě včas), ne-li pozdě protože v úterý jsem objevil příčinu bolesti čelisti - pod onou stoličkou se mi totiž začal dělat váček. Od známé jsem věděl, že plomba vyjde na cca 200AUD, což není málo, ale dá se to skousnout, jenže ten váček nebyl dobré znamení.
Když jsem ve středu odpoledne naklusal do ordinace, tak jsem dostal nejprve na vyplnění menší dotazník (osobní údaje, adresa, prodělané choroby, alergie...) a pak už jsem byl usazen do křesla. Dr Andrew Gorog je milý chlapík, se kterým se dá mluvit česky, u když v jeho češtině (slovenštině) je docela znát, že tady už žije 35 let. Nejprve jsem musel zabrousit na téma "peníze", u kterého mi bylo naznačeno, že se nemusím obávat, že zná situaci českých/slovenských studentů a že to nějak pořešíme. Začali jsme tedy rentgenem moudráku a oné stoličky, pod kterou byl viditelný váček. K mému překvapení mi bylo oznámeno, že všechny ty problémy, které jsem měl nebyly způsobeny žádným moudrákem, ale právě onou mizernou stoličkou!!! Dále mi bylo oznámeno, že se v tomto případě budou muset čistit kanálky, takže mi bylo jasné, že na cenu 200 za plombu můžu zapomenout. Nakonec jsme se dohodli, že to bude za 350AUD a mistr se mohl pustit do díla. První věc která mě překvapila, poté co jsem byl usazen do křesla že jsem nebyl zvednut nahoru, ale že jsem byl zakloněn dolů a doktor tak mohl pracovat vsedě za mnou... Umrtvovací injekce je tady automatika, ať vám vrtají do kořenu, nebo jen povrchově (pacient prý musí hodně, hodně moc prosit, aby jí nedostal). Před injekcí jsem dostal jakýsi tampón napuštěný něčím, po čemž jsem pak necítil ani samotné vpíchnutí dvou umrtvovacích injekcí. Další neobvyklá věc byla ta, že sestra při vrtání držela "odsávačku" v ruce a dle potřeb odsávala sliny z různých míst otevřenéných ~~huby~~ úst. Když bylo dovrtáno, tak jsem dostal i jakési brýle, aby mi nebylo tolik nepříjemné zubařské světlo. Oproti Čechám jsou to veskrze detaily, ale každopádně je to o krok napřed. Další věc ve které byl rozdíl bylo i to, že když jsem si po cca třiceti minutách myslel, že už je hotovo, tak jsem se trochu mýlil a na křesle si pobyl dalších třicet. Musím přiznat že už po těch prvních třiceti minutách to už byl docela mazec, protože ležet v jedné nezměněné poloze s doširoka otevřenou hubou...
Poté co sem si tam hodinu poležel, tak mi byla vystavena faktura, kde byly vypsány veškeré úkony, které mi byly provedeny a byl tam i odpočet - sleva. Celá tahle sranda mě tedy vyšla na 350AUD (raději nepřepočítávat) a to jsem dostal 210AUD slevu. Myslím, že Češi i Slováci mohou být rádi, že tady takový zubař je, protože nebýt jeho, tak by tady všechny ty zuby bolely ještě o něco více...
Na konec musím ještě uvést, že výplň, kterou v zubu mám je pouze dočasná a že na "regulérní plombu" se ještě budu muset jednou zastavit (tady je na místě uvést, že amalgámové plomby už se tady nedělají). Mám na to šest měsíců, takže na to naštěstí nemusím spěchat.
Ačkoliv to není zrovna nejpříjemnější, tak je to určitě dobrá zkušenost. Další důkaz toho, jak tady hodně věcí funguje jinak, ať už se jedná o detaily, nebo velké rozdíly.

Myslím, že z těch hlavních věcí které stojí za zmínku je to asi vše.

Včera a dnes tady převládalo naprosto příjemné jarní počasí, takže pokud by to takhle pokračovalo i dál, bylo by to příjemnější.

ps: V dnešní době se hodně diskutuje o náhradě zubních amalgámů, protože si vědci nejsou jisti, nakolik poškozují zdraví lidí. Amalgám může být zodpovědný za mnoho spolu nesouvisejících příznaků jako jsou deprese, únava apod. Rtuť z amalgámových výplní snižuje počet T-lymfocytů, což ovlivňuje imunitní systém a může vést k autoimunitní onemocněním jako roztroušená skleróza, lupus erythematodes. Amalgám hraje roli zhoršujícího činitele alergií nebo leukémie. Proto se hledají náhrady jako například plastické polymery.(tak praví Wikipedia) :)

Takovej novej příspěvek

2010-07-30T15:07:00.003+02:00

(2.7. - 23.7. 2010)

I am pleased to advise that you have been granted a student visa... - tak touto větou začínala nejdůležitější informace za uplynulé tři týdny, kterou bylo to, že jsme obdrželi nová (dependantská) víza. Abych ale nepředbíhal, tak to vezmu od začátku.

V posledním příspěvku jsem se zmínil, že jsem kdesi byl, a to "kdesi" bylo na ANZAC bridge, což je relativně nový most otevřený roku 1995, který spojuje čtvrti Pyrmont a Glebe Island. Díky výšce (železobetonových sloupů) 120 m je nepřehlédnutelnou částí Sydney. Most byl pojmenován ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps) jako uctění památky padlých Austrálie a Nového Zélandu v první světové válce. Na západním konci mostu jsou umístěny dvě bronzové sochy - Australského a NZ vojáka a na každém z pylonů vlaje vlajka. Více informací asi nemá cenu psát (koneckonců si je přeci můžete vygooglit :), takže tady nějaké obrázky:

dekorace pod mostem v Pyrmontu

tudy se dostanete na ANZAC bridge...

... který je hojně využíván cyklisty

most je střežen kamerovým systémem, neb je to prý potenciální cíl teroristického útoku

původní most, jehož úlohu převzal ANZAC

takhle masivní jsou "mostní lana"

voják, ...

... který měl právě péro za kloboukem...

nutné dobyvatelské foto

voják z druhé strany silnice
Cestou domů jsem se ještě vydal prozkoumat "legendární" Sydney Fish Market (rybí trh) a prošel jsem si i okolí Wentworth parku, kde jsem viděl australské papoušky pěkně zblízka a taky "ptačí lady", se kterou jsem vedl krátký ornitologický rozhovor :D.

puzzle? :)

:)

rybářské lodě u Fish marketu

na jedné z lodí byl dokonce i pověstný mořský vlk... :D

Wentworth park

máte-li zájem, můžete i přenocovat...

Ptačí lady
Aby těch mostů nebylo málo, tak jsem se poté v neděli vydal na Harbour Bridge a prošel jsem se po něm na druhý konec do North (severního) Sydney, kde jsem byl vlastně úplně poprvé (většinou je to první místo, kam se lidé vydají po příletu do Sydney).

chodník na Harbour Bridge (skočit dolů asi nebude moc jednoduché...)

pohled na "city"

provoz u Opery

když budete hledat, tak najdete i lidi, kteří si vyšli na most

Téhož večera nám Romča připravila menší překvapení s trochou adrenalinu, protože se rozhodla pozvat hasiče na "dobré české víno". Že nechápete? Vysvětlím.
Carol totiž objevila konečně nějaké dobré, sladší víno, které se dá normálně pít, aniž by měl člověk nohy v pěst (tedy pokud ho nevypije hodně) a pár dnů před tím, udělala cosi jako kolumbijský svařák. V neděli se rozhodla Romča udělat ten český, jenže se to trochu vymklo. Když totiž míchala karamel, tak ji vyrušil Joel, protože potřeboval náplast a tím pádem karamel zůstal nehlídán. Když jsem po chvilce ucítil pálící se zápach už bylo jaksi pozdě a z hrnce se linul hustý šedý dým. V mžiku se rozhoukal požární hlásič u nás v obýváku, což takový problém nebyl, protože se dá lehce vypnout, ale aby se rychleji vyvětralo, tak holky otevřely dveře na chodbu, kde se rozeřval požární hlásič pro celý vchod a tím pádem i poplach pro celý blok!!! V praxi to znamenalo to, že pár sousedů pobíhalo po chodbě se snahou zjistit, kde se co děje a někteří se rovnou evakuovali na ulici (což by nejspíše měli udělat všichni). Musím přiznat, že mi nebylo zrovna do zpěvu, když jsem se musel přihlásit přijíždějícím hasičům, kdo že to vlastně způsobil tuhle paniku. Z práce jsem totiž věděl, že jeden takovýto planý výjezd hasičů může přijít až na pěkných pár stovek dolarů, což se naštěstí nekonalo... Hasiči byli milí, na centrálním panelu vypnuli ten rámus a pak nám ještě omrkli byt, jestli je vše v pořádku...
Ještě stojí za zmínku to, že se tohle všechno odehrálo asi v 11 večer a že při příjezdu hasičů bylo na ulici evakuovaných dobrých 20 lidí (někteří i pěkně v župánku :).
Teď s odstupem času je to docela prdel a vlastně i dobrá zkušenost. Výjezd jsme platit nemuseli a navíc teď víme, že když se něco takového semele a spustí se poplach, tak by jsme se měli evakuovat (pamatuji si, jak jsme kvůli tomu tenkrát nemohli spát a divili jsme se, co je to za hluk :). Jinak abychom nevypadali jako nějací kreténi, tak musím napsat, že tyhle poplachy jsou zcela běžnou věcí. Houkající hasiče tady vídáte každý den a hlásiče z bytů jsou slyšet taky celkem často. Pamatuju si, že když Joel zpočátku vařil, tak že hlásič v bytě zapínal téměř obden :). Z celé téhle akce plyne jedno ponaučení: pokud se něco takového stane, tak v bytě větrat tak, že neotevřete dveře na chodbu. Hlásič v bytě lze vypnout lehce - buď tlačítkem, nebo odvětráním. Oproti tomu spuštěný hlásič na chodbě vypne pouze požární jednotka...

Normálka, ne? Typický český svařák... :)
Následující sobota (10.7.) se nesla ve znamení oslav (dá-li se tak nazvat i rozlučka...). Já jsem v odpoledních hodinách vyrazil do North Sydney, kde měla oslavu narozenin moje bývalá slovenská kolegyně z hotelu a na osmou hodinu jsem se měl setkat v Newtownu s Romčou a Joelem, abychom se společně vydali na rozlučku Radka a Magdy, kteří se vraceli domů. Vzhledem k tomu, že party u Moniky (té kolegyně) byla dosti příjemná a v dobrém tempu, tak jsem se do Newtownu dostal až na jedenáctou. Rozlučka se konala v Monal café a Radek a dalších pár hudebníků i něco zahráli, což jsem bohužel propásl, kvůli mému pozdnímu příchodu :(. Kdyby jste si nebyli jistí tím, kdo je to Radek, tak je to ten saxofonista, co se mnou dělal v hotelu a Magda je jeho přítelkyně, která tenkrát vlastně dohodila práci pro Romču v překladatelské firmě. Je to docela škoda, protože zase odjeli jedni z fajn lidí, které jsme tu poznali. Ať se jim tedy daří... .-)
Díky pozdnímu návratu byla neděle dosti odpočinková.

North Sydney

Monika

Romča se Šárkou (tč. kolegyní z práce)

já s Radkem a Magdou
Tuším ,že to bylo v úterý třináctého, kdy jsme ve schránce nalezli macatou obálku, ve které jsme se dočetli, že jsme obdrželi nová víza. Víza máme platná do konce září 2011, ale jak jsme už nadhodili, v současné době zde plánujeme pobýt do dubna...
Nevím jestli má cenu to tady ještě nějak rozebírat, ale pouze upřesním to, že Romča teď bude studovat (od 2.8.) turismus na Bridge College a já jsem její dependant. Víza jsme tentokráte obdrželi bez menších problémů, protože jsme nemuseli dodávat žádné další dokumenty. Předložili jsme jim úplně to stejné jako při naší úplně první žádosti (bez těch dokumentů, které jsme později k první žádosti museli ještě dodat), akorát jsme přiložili dva pohledy, které nám sem přišli ze zahraničí a dále společné účtenky o placení nájmu. Od první žádosti o víza se vše lišilo tím, že nám poslali zpět veškeré dokumenty, které jsme předložili. Víza jsme měli automaticky dostat na další dva roky, ale vzhledem k tomu, že si Romča vybrala kratší kurz, tak je máme "pouze" do září 2011.

Protože jsme obdrželi nová víza, tak jsme si následující pátek (16.7.) zašli na pizzu a bylo to vlastně poprvé, co jsme si sami zašli jen tak někam na večeři do restaurace, protože většinou, když už jsme jedli někde venku, tak to byl fastfood.
Já jsem si v sobotu večer zašel opět do nedalekého hotelu na trochu DnB a dubíku. Domů jsem se vrátil na druhou hodinu a přes internet jsem sledoval zápas prvního kola fotbalové ligy, ve kterém Hradec porazil Spartu, takže jsem probdělé noci rozhodně nelitoval. Je teda pravda, že kvůli zdejšímu internetu jsem utkání viděl v naprosto příšerné kvalitě, ale v některých chvílích jsem viděl i míč, takže to zas tak špatné nebylo :D :D.

Vzhledem k tomu, že jsme se dostali do "druhého poločasu" v Austrálii, tak jsem si dal předsevzetí (a snažím se k tomu nutit i ostatní), aby jsme měli trochu aktivnější víkendy. Tzn. na místo prosezených více než deseti hodin u počítače každý víkend tam sedím o dvě-tři hodiny méně .-). S tou aktivností je to myšleno tak, že budeme prozkoumávat blízké i vzdálenější okolí, když zatím nejsou peníze na nějaký výlet mimo město. Je tady spousta parků a dalších atrakcí, jako muzea apod.

Aby nezůstalo jenom u holých slov, tak jsme hned v neděli vyrazili do Bicentennial parku, ze kterého je mj. pěkný výhled na ANZAC bridge. Původně jsem tam chtěl jít na západ slunce, ale kvůli těm hlemýžďům, co s náma šli, se nám to nepodařilo, ale i tak to byla příjemná procházka. Jsem zvědav, jestli se ještě někam vypravíme :).

večerní "city"
O tom, co se dělo teď o posledním víkendu (24.7.) napíšeme někdy příště.

Díky tomu, že teď máme oba prázdniny, tak můžeme pracovat 24hod denně. Docela se to hodí, protože já teď dočasně dělám v týdnu od pondělí do pátku, což je znát i na výplatě. Hodí se to dvojnásob, protože Romča zatím pořád nemůže najít práci. Posílá hlavně životopisy a už absolvovala i nějaké pohovory, ale zatím bohužel nic... :(

Co se počasí týká, tak jsme prý lehce za polovinou zimy. Tak extrémní teploty (na zdejší poměry), o kterých jsem psal minule, se už neobjevili, ale po ránu bývá někdy celkem chladno kolem 8 stupňů (odpoledne ale můžete jít ven jen v tričku). Aktuálně nám tu poslední čtyři dny dost prší a některé dny docela vytrvale.

Na závěr se musím trochu omluvit za opožděný příspěvek (sliboval jsem ho už před delším časem), ale jeho sesmolení byla tentokráte docela křeč... Asi třikrát jsem si sedl k PC, že se dám do psaní, ale nějak jsem nebyl schopen. Navíc teď nemám volné pátky, kdy jsem obvykle psával, protože jsem býval doma sám a byl tu větší klid na psaní. Uvidíme, jak to půjde příště... Co říkáš Romčo? :D

10 000 návštěv na blogu

2010-07-17T13:01:00.004+02:00

Je to skoro neuvěřitelné, ale dnes se celková návštěvnost našeho blogu překulila přes číslo 10 000 návštěv (a to nám jich ještě pár desítek chybí, neboť jsme měli nějaké výpadky v měření minulý rok v říjnu)!! Všem, kteří nás pravidelně, nebo nepravidelně navštěvují, pěkně děkujeme!
To, že jsme si dobrých sedm a půl tisíce návštěv naklikali sami, je věc jiná :D
Další věc, která je potěšující, je ta, že se nám zakulacuje i číslo jedinců hlasujících do ankety, z čehož je možno vyvodit, že náš blog navštívilo téměř 100 různých lidí (díky tomu, že jde hlasovat pouze jednou z každé IP adresy může být počet o dost vyšší).

Teď už ale dost oslavných vavřínů a hurá na příspěvek.

Půjde-li všechno dobře, tak se tu třeba zítra objeví...

DÍKY ZA ZÁJEM, VOJTA a ROMČA

Flashback: 5. 6. - 1. 7. 2010

2010-07-03T07:25:00.004+02:00

flashback = pohled zpět .-)

Tak nám tady uběhl další měsíc a my jsme během něj nenapsali jediné info, co se tady děje. Myslím, že je docela o čem psát, takže hurá do toho...

Dnes máme pátek a já mám tradičně volný den. Celé dopoledne jsem strávil na takové delší procházce (o které napíšu někdy příště), která vznikla z toho, že jsem musel navštívit kancelář naší firmy skrze nějaké papírování. Doufám tedy, že to ještě dnes stihnu nějak dopsat a zveřejnit...

5.6. v sobotu jsem se v posledním příspěvku zmínil o tom, že jsme si našli novou spolubydlící z Brazílie. Všechno klaplo dle dohody a Flavia se k nám téhož dne večer nastěhovala. Od začátku se jevila hodně v pohodě a můžu to napsat i dnes po bezmála měsíčním soužití. Jmenuje se tedy Flavia (+ dalších X jmen :), je z Rio de Janeira (jeden z mála lidí z Brazílie, který není ze Sao Paula), je jí 26 (vůbec na to nevypadá) a studovala biologii. Umí po sobě uklízet, chápe princip share-ubytování a má zájem podílet se na chodu domácnosti - takže úplný opak Vivan :). Má samozřejmě i nějaké mouchy, ale to má přeci každý, že...

Následující týden byl mým posledním na Ability, a pokud všechno dobře klapne, tak i posledním školním týdnem v Sydney. Nevím teď přesně, co všechno jsem psal o mé třídě a co ne, ale tuším, že jsem nepsal o Jacintě, mojí učitelce.
Jakožto většina učitelů z Ability byla i Jacinta nějakým směrem nadaná - v jejím případě to bylo herectví. První den se nám jen tak zmínila, že jí zajímá herectví a až v polovině kurzu jsme se o ní dozvěděli, že se objevila v jedné docela dosti kladně hodnocené divadelní hře, dále pak v nějaké té reklamě, a dokonce i ve dvou epizodních rolích ve dvou (samozřejmě Australských) seriálech. Nevím, jestli u nás běžel seriál "All saints" (tak právě koukám, že ano a že je to dobrý odpad :), ale "McLeodovy dcery" u nás běžely určitě. Jacinta se tam objevila v jedné epizodní roli v sedmé řadě, takže jsem po dlouhém a dlouhém hledání našel onen díl na internetu a zhlédl ho. Většina lidí říká, že první dvě série tohoto seriálu docela ušly. Ten díl, co jsem viděl já, byl docela špatný, ale jeho kvalita nebo nekvalita nebyla tím pravým důvodem, proč jsem ho sledoval, že? Byla to docela sranda vidět svojí paní učitelku po boku jejího seriálového partnera - vyšinutého vesničana s brokovnicí. Ona hrála navíc těhotnou a v oné epizodě dokonce porodila :). Co bylo ale nejzvláštnější byl český dabing, protože vidět nadabovaného někoho, koho denně potkáváte je fakt hodně divný. Když jsem se jí poté zmínil, že jsem to viděl, tak se chudák skoro červenala :).

tady někdo bude rodit...

... a tady už někdo rodí (tak trochu jako kráva :)

poporodní pohoda

Co se týká samotného kurzu (příprava na certifikát FCE), tak jsem byl hodně spokojen (velkou zásluhu na tom měla asi i Jacinta). Oproti General English je to pořád jenom učení a nějaké hry, při kterých se zabije nejvíce času, se tam hrají jenom minimálně. Pro mě, jakožto pro pracujícího študenta to bylo hodně přínosné, protože doma nebyl absolutně čas na nějaké učení... Moje výsledky nebyly nějak extrémně oslnivé, ale určitě tam bylo vidět postupné zlepšování. Kdyby byl čas a snaha se učit, tak by to bylo fakt super.
Musím sem taky napsat, že když jsem si vybíral kurzy v ČR, tak mi v agentuře říkali, že FCE je hlavně o učení a že to člověku dá více než General. Já jsem to celkem ignoroval, protože mě vize toho, že se budu někde po večerech drtit angličtinu zrovna dvakrát nelákala. Teď už bych to udělal ale jinak. Co tím chci vlastně říct? Jenom to, že pokud se sem chystáte a máte angličtinu na stupni intermediate, tak určitě zkuste FCE. Pokud nejste rozmluvený, nebo se potřebujete nějaký ten týden na otrkání, tak si vezměte něco málo General, ale pak zkuste určitě tohle. Mohu jenom doporučit.

Jacinta mimo zář filmových reflektorů :)

"hardworking students"

Brasilian girls

Renata, Ivano (Ita), Cibelle, Luciana, Carolina, Kassia, Jacinta, Juan (Col) a Já
V pátek 11.6. byl tedy můj (i zbytku třídy) poslední den na Ability, takže bylo jasné, že se to bude muset někde zapít. Na(ne)štěstí téhož večera začínalo mistrovství světa ve fotbale, takže jsme se po škole všichni vydali směr Darling Harbour, kde jsou dvě velkoplošné obrazovky a všechna utkání se tam vysílají live. Onoho večera tam tedy bylo vysíláno slavnostní zahájení šampionátu a úvodní utkání mezi Mexikem a JAR. O pár řádků výše jsem napsal naneštěstí - to proto, že už v té době začínalo večer opravdu přituhovat a navíc tam měli i celkem drahé pivo (nevím jak vás, ale mě vize klepání kosy a pití studeného drahého piva nepřijde moc přitažlivá). Kdybychom zašli někam do baru, tak to mohlo být asi trochu veselejší, ale i tak byl ten večer hodně příjemný.
Když jsme tam kolem sedmé dorazili, tak tam bylo jen pár lidí. O tři hodiny později to bylo o něčem jiném a dojít si pro pivo byl vážně docela masakr. Před samotným zahájením i prvním zápasem bylo hodně doprovodných akcí, takže se člověk neměl čas nudit. Bylo fakt docela zajímavé sledovat ukázky z kvalifikačních skupin, protože každý kvalifikovaný tým tam měl nějakého svého fanouška. Když se na obrazovce ale objevila Brazílie, tak to bylo fakt něco. Ačkoliv tam bylo hodně Australanů, kteří udělali slušnou atmosféru, tak brazilským příznivcům nesahali ani po kotníky. Bylo to fakt zvláštní a strašně rozdílný oproti ČR. Tolik různorodých fans na jedné hromadě a to nemluvím o tom, když najednou pár desítek z nich začalo tančit nějakej fotbalovej taneček... Domů jsem se dostal docela promrzlej asi v jednu ráno.
Živé přenosy fotbalových utkání tady vycházejí na 21:30, půlnoc a na 4:30, což není pro fotbalového fanouška zrovna ideální... V následujících týdnech od zahájení, když jsem po páté ráno procházel přes Darling Harbour, tak jsem měl možnost vidět kousky několika utkání i skupinky fanoušků, které tam v tu dobu byly. Když jsem viděl italské fans, tak jsem byl docela překvapen, kolik jich tam v tu dobu bylo. O pár dnů je ale samozřejmě troufl kdo jiný než Brazilci... Pokud to dnes večer vyjde a já nebudu příliš unavený a nebo líný, tak se půjdu podívat na utkání Brazílie - Nizozemsko, abych okusil atmosféru na vlastní kůži.

s Renatou, Ivanem a Fernandou
Od 12. května do 1. srpna probíhá v Sydney sedmnáctý ročník umělecké výstavy nazvané link: Biennale of Sydney, který se zde koná vždy po dvou letech. Krom několika vystavených exponátů ve městě jich je většina vystavena na ostrově zvaném Cockatoo Island, což je místo, kde kdysi bývala věznice a dnes je to místo určené především pro rekreaci.
My jsme se na výstavu (nebo spíše na výlet) vypravili v sobotu 12.6. Někteří z vás asi zaregistrovali úvodní obrázek blogu, který byl pořízen právě tam.
V sobotu odpoledne jsme se tedy vydali pěšky k Opeře na Circular Quay, odkud na výstavu jezdí zdarma ferry (loď). Pro nás to byl teprve druhý výlet lodí za celou dobu, co jsme tady, což je skoro k nevíře. Na ostrov jsme jeli asi 20 minut a když jsme tam dorazili, tak jsme měli necelé dvě hodiny na prohlídku. Spíše jsme to tam tedy proběhli a viděli výtvory zajímavé, méně zajímavé, nezajímavé a nebo zkrátka nepochopené. Škoda, že jsme se na ostrov dostali až tak pozdě, protože ke konci už byly některé výtvory zkrátka vypnuté, což byl u těch, které stály na zvuku či světle podstatný nedostatek :(. Mně se to tam docela líbilo a myslím si, že by to chtělo více času na prozkoumání jednotlivých exponátů, takže pokud bude čas, tak se tam ještě jednou vypravím. Cesta domů se nám trochu protáhla, protože na poslední loď, která od tamtud odplouvala čekal asi trojnásobek lidí její kapacity, takže jsme museli čekat na posilu.

náš výlet

v Darling Harbouru

bezdomovec

malé děti ve velkém městě (vpravo dole :)

náš torpédoborec

fotka s vlakem - jen pro představu o velikosti mostu

Joel y Flavia

ANZAC bridge v pozadí

Cockatoo Island

kemp na ostrově

holky se spícím Fidelem (který opravdu dýchal)

já s nespícím Vladimirem

na kraviny bylo času dost

škoda že tahle expozice byla vypnutá :(

povědomé foto

když jsme se vraceli, tak byla Opera v barvách
Po vydařeném víkendu následovalo nevydařené pondělí. Už před víkendem nám totiž začal blbnout boiler, takže jsme měli menší problémy s teplou vodou. V neděli se přišel podívat Roy, cože to máme za problém, a abychom to mohli omrknout, jsme museli pohnout s pračkou. Když jsme ji dávali zpět, tak jsme jaksi nedali odtokovou hadici z pračky tam, kde by měla být... ... a v pondělí si Joel vypral várku oblečení. Takže nám nevlastním přičiněním vytopil patro. Všude je koberec, takže se pěkně nasákl špinavou vodou z pračky. Nejvíce vody se dostalo do chodby a bohužel i do našeho pokoje, kde jsme měli polovinu koberce nasáklou. Následovaly asi tři dny sušení, úklidu, a dokonce se dostavil i opravář, takže jsme to zvládli celkem rychle. Jediný problém s boilerem je ten, že když ohřeje vodu, tak nevypne ohřev, ale na místo toho vařící vodu vypustí do odpadu (takže "trochu" plýtvání vody a elektřiny, nic víc).

sušící proces

Další festival, který tady proběhl (27.5. - 21.6.) byl Vivid Sydney - A festival of light, music and ideas (vp: festival světla, hudby a nápadů). V rámci tohoto festivalu se konalo několik představení, koncertů a byly "nasvíceny" některé budovy ve městě a hlavně i dominanta Sydney - Opera House. My jsme se bohužel k opeře nestihli vypravit skupinově, takže někteří viděli jen nějaká menší dílka vystavená ve městě. Já jsem "za pět minut dvanáct" v neděli dvacátého zjistil, že je poslední možnost vypravit se k Opeře udělat nějaké fotky, takže jsem se taky vypravil. Bohužel kvalita nočních fotek je taková jaká je :( a navíc jsem ani neměl plně dobitý foťák, takže nevydržely baterky na dalších pár budov ve městě, škoda...
Tady alespoň něco málo "použitelných" fotek...

u mezinárodního terminálu se to fotografama jen hemžilo

Harbour Bridge

hudební konservatoř

Nejpodstatnější událostí za uplynulý měsíc ale bylo to, že se odstěhovala naše všemi oblíbená spolubydlící Vivian. Nevím, jestli má cenu se o tom nějak rozepisovat. Uvedu tedy jen to, že jsem s ní stihl jednu příjemnou hádku v předposledním týdnu, když tady ještě pobývala a že nám stačila zničit jednu ze dvou pánví. Oproti tomu musím ale napsat, že s ní byl poslední týden naprosto v pohodě a kdyby takhle fungovala pořád... No, nemá cenu řešit...
Podstatné je to, že už máme novou pánev :), dokonce i nový hrnec (kterého jsme se dočkali po 7mi měsících :), a dokonce i novou spolubydlící. Vivian se odstěhovala minulou sobotu (26.6.) večer a následujícího dne se k nám vrátila naše staronová spolubydlící Carol. Carol je chytré děvče, které ví, kde hledat kvalitní spolubydlící :D. Takže už za sebou skoro máme první týden s novou pánví, hrncem a Carol a je to fakt paráda (no fakt, že pánev je už škráblá :).

Na závěr už zbývá napsat jenom o práci a vízech.
Co se práce týká, tak jsme se dozvěděli pro nás docela zásadní novinku a to, že pokud má student prázdniny, tak i jeho dependant může pracovat neomezeně! Co z toho v reálu vyplývá? Já jsem si požádal na prázdniny o více pracovních dnů (zatím mám jen jeden :( ) a Romča tráví většinu dne v práci. Je to docela příjemný, když člověk vidí výplatu za období, kdy pracuje bez omezení...
Co už tolik příjemný ale není je to, že Romče končí v práci projekt a dnešek pro ní je nejspíše posledním dnem jakožto korektorky překladů. :( Jak to bude s její prací nadále zatím netušíme. Je možné, že Romču povolají zpět, až budou mít nový projekt, ale kdo ví, kdy to bude. Romča se tedy teď opět bude soustředit na inzeráty a životopisy...
Já to mám v práci už hodně v klidu (snad to nezakřiknu). Před čtrnácti dny mi změnili pracovní "rozvrh" (věci, které musím dělat), takže teď mám více času na takové ty extra prácičky, které jsou vyžadovány a na které před tím nezbýval čas. Francouzka už je taky v pohodě a včera mi navíc přinesla dodatečně blahopřání k narozeninám a v obálce byly krom blahopřání i dva lístky do kina (to dávají všem zaměstnancům, ne jenom mě :), takže člověk je fakt rád, že je pod takovým zaměstnavatelem (obzvláště v kontrastu s tím předchozím).

Co se týká těch víz, tak vězte, že jsme tento týden (tuším, že v úterý) zažádali o nová. Většinu potřebných dokumentů k prokázání vztahu jsme použili stejných jako v případě naší předchozí žádosti o dependanty. Navíc jsme přihodili i ty, které jsme nashromáždili za poslední 3-4 měsíce (společná pošta, společné účtenky za platbu nájmu...). Navíc jsme museli sehnat i sponzoring (někoho, kdo má dostatek financí na účtě a zaručí se za nás), zaplatit zápisné a školné a prodloužit pojištění. Teď už jenom čekáme na případný mail z imigračního a na to, až si strhnou z našeho účtu 540 dolarů za víza...

takhle vypadá žádost o víza

Teoreticky by neměl být problém, když nám už ty dependanty jednou přiklepli, ale na to se spoléhat nemůžeme (můžou si vyžádat spousty dalších dokumentů, budou-li chtít). Nezbývá než čekat a držet palce.
Abych nezapomněl, tak musíme poděkovat Renatě z agentury (Information planet), která nám opět pomohla připravit všechny dokumenty a taky našemu sponzorovi, bez něhož bychom už byli na cestě domů (víza nám končí tuto neděli) ... DÍKY !

Počasí! Málem bych zapomněl na počasí! Je to docela sranda, co se tady teď děje. Když jsme se v minulosti ptali na zdejší zimu (ať už v ČR, nebo domorodců), tak nám všichni říkali, že jsou tady teploty maximálně kolem 10ti stupňů. Říkali jsme si tedy, že to nebude tak zlé. A hle! Tento týden po ránu 1 až -1 stupeň a nejnižší teploty za posledních 17 - 20 let! Na druhou stranu ale máme jedinečnou možnost být u něčeho neobvyklého, takže super, ne?

sobotní aktualizace:
Tak fotbalovou atmosféru jsem nakonec neokusil. První hodinu fotbalu jsem totiž prospal doma na gauči a viděl jsem jen závěr toho trápení. Brazilci jsou dost zklamaní, protože to berou hodně vážně...

Taky jsem ještě zapomněl napsat, že jsme byly na jedné "rozlučkové párty" (více informací TADY) a že nám dorazil balíček z ČR. Co jsem měl možnost vidět, tak obsahově si je většina balíčků z ČR hodně podobná .)

Pár postřehů, zajímavostí, zbytečností...

2010-06-15T12:47:00.003+02:00

Jak už název napovídá, dnes si o prasatech moc nepřečtete...
Vzhledem k tomu, že se dost lidí zajímá i o zcela triviální věci (třeba jaký je tu běžný tvar chleba), tak jsem se rozhodl o nich napsat trochu více v jednotlivých bodech. Je totiž spousta věcí, které jsou tu zcela odlišné nebo fungují jinak, ale na bližší popis nějak v předchozích příspěvcích nezbylo místo. Jak už název napovídá, tak půjde spíše o takové postřehy, které by se někomu mohly zdát zajímavé, v lepším případě užitečné, anebo i naopak zcela zbytečné...

Ještě bych chtěl upozornit, že čerpám z vlastních zkušeností, zážitků, případně informací, které jsem získal, takže je možné, že někdo nebude souhlasit, pokud má zkušenosti odlišné.

Myslím, že na první věci se ale asi všichni shodneme :)

- Hlavním městem Austrálie je Canberra, nikoliv Sydney, jak se někteří (třeba i ti co jsou tady v Sydney) domnívají.

- 40% všech emigrantů/přistěhovalců z celé Austrálie je v Sydney

- Z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že je Sydney opravdu pestré. Osobně jsem měl možnost (v některých případech méně, v některých více) prohodit pár slov s lidmi pocházejících z těchto států: Afghánistán, Anglie, Austrálie, Bangladéš, Belgie, Bolívie, Brazílie, Česko, Čína, Ekvádor, Filipíny, Francie, Chile, Indie, Indonésie, Itálie, Izrael, Japonsko, Jižní Korea, Kambodža, Kolumbie, Maďarsko, Makedonie, Mauricius, Mexiko, Mongolsko, Myanmar (Barma), Nepál, Německo, Nigérie, Nizozemsko, Nový Zéland, Peru, Polsko, Rumunsko, Rusko, Salvador, Slovensko, Srbsko, Španělsko, Šrí Lanka, Švédsko, Švýcarsko, Thajsko, Tchaj-wan, Turecko, Ukrajina, USA, Vietnam...

- Moje první představa byla, že tu potkám spoustu původních obyvatel, tzv. Aboriginců (černoši černí jak bota), ale opak byl pravdou. Člověk jich tady moc nepotká a když už potká jednoho černocha denně, tak to není Aboriginec.
Nejvíc tady (centrum + okolí) potkáte Asiatů a bílých.

- Člověk tady v centru Sydney nepotká ani moc rodin s dětmi, starších lidí a je tady i dost málo psů a koček (předpokládám ale, že v okrajových částech Sydney je to o něčem jiném).
Nevím čím to může být, ale možná proto, že centrum Sydney je především business, tzn. především pro mladší, kteří jsou na tolik vytížení, že nemají čas na to, starat se o nějakého domácího mazlíčka. (?)

- Když už jsme u těch národů, tak jsem se tu ještě nesetkal s rasizmem. Žije tady opravdu spousta národností a tak nějak to funguje. Člověk tady ani moc nenarazí na to, že by někdo říkal, že nemá rád nějaký národ, nebo tak něco. Jediné, s čím jsem se setkal, bylo to, že mi několik lidí nezávisle na sobě řeklo, že jim připadají poněkud "jiní" Poláci a dobrou pověst tady prý nemají ani Ukrajinci. Pár Australanů mi řeklo, že jim docela vadí, že je to tu samý Asiat.
Špatnou pověst tady mají Francouzi, protože prý bývají namyšlení/arogantní a taktéž mají pověst jakožto pěkná prasata (chtěl jsem se zeptat mojí francouzské šéfové, jak je to s těmi prasaty, ale raději jsem to neudělal :). Prasečí pověst tu má i většina Asiatů a Turků.
Za zmínku stojí i to, že si lidé v Latinské Americe myslí, že lidé žijící v Evropě jsou pěkná prasata a že se nemejou. Sprcha jednou denně je pro ně málo... To že se krom zimy sprchují ve studené vodě a že ve studené mejou i nádobí jim ale divné nepřijde :)

- Mnoho Australanů má ponětí o tom, co je to Česká Republika. Mnoho jich ví přesně, kde se nachází, a překvapivě dost jich tam bylo osobně.
Naopak většina zdejších ne-Australanů (tím myslím přistěhovalce/emigranty) si myslí, že stále existuje Československo.

- Nespočetně krát se mi stalo, že si díky mému akcentu mnoho ne-Australanů myslelo, že jsem Francouz :)

- Docela mě překvapuje, kolik lidí má problém vyslovit mé jméno. Vojta s anglickým přízvukem vyslovují nějak jako [vóčta] nebo [vódžta]. V hotelu mě tedy do rozpisu psali jako Voyta. Jeden supervizor mě přesto oslovoval [vódž] a jedna Francouzka, která se s tímto jménem už setkala [vóčtek]. Náš bytový manažer mě neustále komolí a říká mi [vojka] a Francouzka v práci nemá nejmenší ponětí, jak se to píše, takže pokud mi posílá zprávu, tak mě pokaždý nazve jinak, nebo jenom "V". Joel mě oslovuje správně, ale na začátku mi říkal [gojta]. Kdyby na mě volal správně se španělskou výslovností, tak by to znělo [bochta].
Romča to má trochu jednodušší, přeci jen tady jsou zvyklí na podobná jména jako Ramona, Rumana, Romina, takže ji občas jen zamění za některé z uvedených. Naše spolubydlící z Brazílie by ji s jejich výslovností ale nazvala [homana].
Co mě trochu překvapilo bylo, když se jeden Nepálec z hotelu jmenoval Milan. Když jsem se ho ptal na jméno, tak mi říkal, že je to naprosto běžné jméno v Nepálu. Byl jsem překvapený, protože do té doby jsem se setkal s nepálskými jmény jako Pabitra, Rabindra, Sujan, Suraj, Kabita...
Hodně lidí tady taky používá nick (přezdívku), protože s jejich jmény by to bylo trochu obtížnější (především Asiati). Například Terry a Josh z mého prvního kurzu byli Chen Hung Liu a Chao Yi Tsai .-)
Většina lidí z Jižní Ameriky (a nejen z ní) má celkem tři až čtyři jména (někteří možná i více). Příkladem budiž naše bývalá spolubydlící Carolina Andrea Bohorquez Higuera a nebo náš spolubydlící Joel Cristhofer Effio Jimenez.

- Potraviny "Made in Australia" bývají nejdražší (například ryby). O něco levnější jsou produkty z Nového Zélandu. Poté následuje mezera a pak výrobky ostatních států (většinou Asie). Myslím, že si dost Ozíků (Australanů) potrpí právě na "Made in Australia"....

- Za vrchol kvality je tu prý považováno "Made in Germany". Prý je to uznávanější více než "Made in Japan". Většina lidí má prý stejný názor, ale málokdo si německé výrobky může dovolit. Tyto informace mi sdělil můj bývalý učitel Andrew a myslím, že není daleko od pravdy. Když se podívám, v čem jezdí majitelé/zaměstnanci společností sídlících v budově, kde uklízím, tak je to především Mercedes, BMW a Audi...

Audi RS4
- Z českých značek tady můžete narazit na Škoda Auto, Pilsner Urquell, Budějovický Budvar, Baťa (toho znají snad po celém světě!). Jednou jsem tu viděl i Krušovické pívo a auto s reklamou Mattoni.
V podvědomí je tu Miloš Forman, Jan Švankmajer a snad každý rok tady osobně v kině uvádí premiéru svého filmu Jan Hřebejk.
Na český film tady narazíte i v TV (většinou na SBS ONE, program, který je v základní nabídce programů). Problém je většinou ten, že v programu je uveden pod anglickým názvem, takže je velmi lehké ho přehlédnout. My jsme už měli možnost vidět Obsluhoval jsem anglického krále, Šílení a Krásku v nesnázích (vše v českém znění s anglickými titulky).

něco z domova...

- Australské značky jako Quicksilver, Billabong, Rip Curl, Reef apod. tady nosí skoro každý. Od nejmenších dětí až po důchodce. V ČR jsem se s těmito produkty setkával především u mladších, kteří mají rádi "skejtovou módu".
Celkově zdejší "skejtová móda" je o úplně něčem jiném. Oproti ČR, kde frčí široké kalhoty je to tady s jejich klobouky, úzkými kalhotami a kotníkovými "konverskami" (značka Converse, která vyrábí podobný typ bot, kterým se v ČR říká "číny", nemýlím- li se) docela kontrast... Nazval bych to takovým "skejtovým retrem" .-)

boty Converse all star
- Půjdete-li v ČR na diskotéku, tak bude každému jasné, že jdete do klubu, kde hrají taneční hudbu, pop. Řekne-li mi někdo, že jde v ČR do klubu, tak si představím něco "undergroundovějšího", něco mimo hlavní proud (elektronika, metal, jazz...)
Řeknete-li v Sydney, že byste šli na diskotéku, tak na vás koukají, jako by jste byly z pravěku. Disko = 70tá léta, kolečkové brusle a barevné paruky :).
Clubbing tady neznamená nic vyhraněného (veskrze všechno moderní)...

- Na začátku jsem zmínil ten chleba,takže tady ho máte. Chleba, se kterým se tady setkáte nejčastěji vypadá tvarem jako ten český toustový. Nejběžnější je bílý a poté se přes bílý posypaný sezamem a dále vším možným dostanete až k vícezrnným a celozrnným. Naším favoritem je tzv. LIGHT RYE, což vlastně znamená žitný. Není úplně jako ten český, ale je nejlepší z těch za přijatelnou cenu.
Na typický český chléb tu také můžete narazit, ale nám se to zatím nepovedlo. Už jsme ho ale měli možnost ochutnat, protože nás obdaroval Kuba, který pracuje v české pekárně. Dále tady také můžete narazit na něco, co vzhledem i chutí připomíná české housky "hvězdičky", ale není to samozřejmě úplně ono...
Běžná cena chleba je kolem dvou dolarů. Běžný bílý seženete za 1,1 dolaru, vícezrnný nebo z celozrnné mouky za 1,8 dolaru a náš oblíbený žitný za 4,5 - 4,8 dolaru. Je ale dobré, že se na něj dá narazit téměř každý týden v akci dva za cenu 6 dolarů, takže někdy nakupujeme i do mrazáku :)

- Když už jsem se dostal k tomu nakupování, tak (nejspíše nejen) my nakupujeme v obchodních řetězcích Woolworths a nebo Coles, což jsou vlastně supermarkety. Jejich největší výhodou je to, že je jich tady docela dost, takže nemáte problém narazit na jeden či druhý. Další výhodou je samozřejmě i to, že jsou levné a především i to, že mezi sebou docela dost soupeří. Díky tomuto soupeření se někdy předhánějí ve slevových akcích, takže člověk při běžném nákupu nějaký ten dolar ušetří.
Po Sydney samozřejmě narazíte na spoustu menších obchodů (takových jako samoobsluh), ale tam už je to cenově o něčem jiném. Běžně tam za stejné zboží oproti zmíněným supermarketům zaplatíte jednou až dvakrát tolik...

- Předposlední věc, kterou zmíním, se taktéž týká zmíněných supermarketů. Když totiž nakoupíte, tak si můžete vybrat jestli půjdete zaplatit k běžné kase jako v ČR (tzn. s pokladní) a nebo půjdete ke kase, kde se obsloužíte sami. Podle instrukcí na dotykové obrazovce byste se měli dostat k tomu, že si veškeré zboží přes čtečku kódů namarkujete a poté zaplatíte kreditkou a nebo v některých případech i hotovostí. Takovýchto pokladen bývá většinou 8 - 10 u sebe a na všechny dohlíží jeden člověk. Pokud máte nějaký problém, tak vám pomůže a samozřejmě lehce dohlíží i na to, jestli nepodvádíte. Jsem docela zvědav, kdy se podobného způsobu platby dočkáme i v ČR.

- 14. června je v Austrálii státní svátek, protože na tento den připadá oslava královniných narozenin. Vůbec nevadí, že se královna narodila v jiný den...
Stejný svátek se prý slaví i v Británii (logicky) a prý i v Kanadě.
tzn.: Uplynulý víkend jsme měli prodloužený

8 měsíců a 3 dny v Sydney

2010-06-05T12:06:00.004+02:00

Nešálí-li mě zrak, tak tomu v úterý bylo rovných 8 měsíců, co jsme se objevili tady v Sydney. Připadá mi, jako by to bylo dva týdny zpět, kdy jsem psal příspěvek nazvaný "Po půl roce v Sydney". Co z toho plyne? Dvě věci - první je ta, že tady člověku připadá, že ten čas strašně rychle letí a ta druhá je, že jsem za ty dva měsíce napsal jen dva nové příspěvky, což není zrovna moc. Pakliže jsem se při "rekapitulování" před dvěma měsíci vrátil zpátky v čase, tak dnes bude nejspíše na místě se podívat trochu dopředu, protože dnes máme čtvrtého a přesně za měsíc nám končí naše víza. Než se ale dostanu k té budoucnosti, tak ještě shrnu poslední tři týdny, které uběhly od posledního příspěvku.

Když teď v rychlosti očima prolétnu poslední článek, který byl věnován především naší "čistotné" spolubydlící, tak bude asi dobré začít u její osoby.
Když jsem tedy večer, v neděli šestnáctého, publikoval poslední příspěvek, tak naší madam zrovna přetekl hrnec (tak jako jí přetéká úplně, úplně vždy, když něco vaří). Jenomže namísto toho aby si svůj bordel po sobě uklidila, tak šla spát. Já jsem jí tedy nechal vzkaz, jestli by byla tak hodná a mohla uvést sporák do takového stavu, v jakém byl před jejím použitím (v onu neděli jsme měli úklid, takže sporák byl čarokrásně vydrhnutý ). Když jsem se v pondělí vrátil z práce, tak jsem jaksi nechápal smysl jejího čištění sporáku. Vivian totiž očistila pouze povrch sporáku (tím myslím místo mezi plotýnkami), ale samotné plotýnky, kde byly zbytky její krmě se ani nedotkla!!! Holka je hold bystrá, no. Aby to ale nebylo jednoduché, tak když jsem se večer vrátil ze školy, tak Romča, která právě připravovala večeři, jen tak hodila okem směrem ke sporáku a hle, Vivian (tou dobou v klídku sedící u TV) opět vařila a opět stejný výsledek... Už jsem to tedy nevydržel a poprosil jsem ji, jestli by mohla uklidit sporák. Bylo mi řečeno, že právě dojedla, a že sleduje TV a že až to skončí, že to uklidí. OK, řekl jsem a poprosil ji, jestli by to mohla udělat lépe než ráno a ještě jsem ji poprosil o uklizení rýže na ledničce, kterou tam každý den přisypává, když si podává rýži z police, která je nad lednicí. Ona mi poněkud naštvaným tónem řekla, že její ranní úklid byl "perfect", takže jsem si řekl, že je to úplný magor a už jsem to dále neřešil.
Asi o hodinu později, když už jsme všichni spali, tak Vivian někomu z obýváku telefonovala. Vzhledem k tomu, že je tolerantní a řve do telefonu jenom trochu, tak nebylo nemožné zaslechnout některé pasáže, při kterých si stěžovala svému otci, že po ní pořád něco chci a že vůbec nechápe, co proti ní mám apod. Druhý den jsem měl v práci o čem přemýšlet, protože jsem čekal, že mi třeba pan Kong (její otec) zavolá a bude požadovat nějaké vysvětlení. Když jsem se vrátil z práce domů, tak sporák byl opět důkladně vyčištěn, takže kdyby někdo použil plotýnku po ní, tak by jsme mohli dělat kouřové signály. Co dodat? Idiot, no...
Největší šok ale přišel, když jsem se vrátil z práce ve středu! Vivian totiž uklidila!!! Patrné to bylo už od vchodových dveří, protože si odnesla čtyři ze svých šesti párů bot z botníku, který je celkem pro osm párů bot. Její pokoj, který do té doby vypadal jako smradlavá skládka zmuchlaného oblečení sice zůstal nadále smradlavý, ale zmuchlané oblečení bylo narovnáno a přesunuto do skříně! Co mě ale málem dohnalo k slzám, bylo to, když mi Romča řekla, že ráno dokonce omyla, utřela a uklidila veškeré nádobí, a dokonce i můj hrnek!!! No prostě šok! Jenže na místo bujarých oslav jsme začali spekulovat proč to všechno... Bylo to strašně divný, navíc po tom telefonátu s jejím otcem... Já jsem se tedy začal připravovat na to, že budeme mít návštěvu a patrně si procvičím "speaking" (mluvení) pěkně naostro. Chtěl jsem být připraven, tak jsem vyštrachal poznámky, které jsem měl připravené na velký článek na blog o praseti z Jupiteru, který jsem chtěl v budoucnu napsat. Trochu jsem ho aktualizoval a na jedné a půl stránce formátu A4 jsem měl asi kolem 40ti bodů o tom, jaký je to magor, prase a neschopný ignorant, které jsem měl v plánu případně zarecitovat jejímu otci. Jenže uběhly dva dny a ono se nedělo prostě nic. Později jsme začali ještě spekulovat o tom, jestli si nepozve na návštěvu nějakého jedince, který nemá dostatečně vyvinutý čich, ale ani to se nestalo. Nestalo se prostě nic víc, než jen to, že uklidila. Teď mi to přijde docela úsměvné, co to všechno způsobilo o čem všem jsem v té době přemýšlel a tak podobně. Myslím, že to byl docela náročný týden a že nás to (hlavně mě) i trošku posílilo, protože od té doby mě už jen tak něco nenaštve, což mohu říct i o práci...
Od doby velkého třesku (úklidu) jsem po necelých čtyřech týdnech začal Vivian opět zdravit a v dnešní době s ní mohu celkem normálně komunikovat (celý ten měsíc jsem ji totiž nezdravil a jediný dialog byl ten, že jsem ji párkrát požádal o úklid jejího bordelu...).
V onom týdnu se nám ozvala i jedna holčina (mučednice ) na inzerát, který jsme dali do školy, protože po Carol tu zbyla jedna volná postel. Holčina je z Brazílie, jmenuje se Flavia a pokud nenastane nějaká komplikace, tak se k nám dnes večer nastěhuje. Ještě zmíním to, že jsme se ji snažili maximálně "proklepnout", protože tu nechceme dalšího idiota, že je jí 26 a že se jeví jako vskutku inteligentní a milá osoba, takže uvidíme v následujících týdnech, jestli se něco nepokazí.

Když už jsem zmínil Carol, tak ta si právě touto dobou užívá prázdniny kdesi v Japonsku, protože tam je její sestra na dovolené, tak toho využila a letěla se za ní podívat. Před tím, než ale ulítla, tak jsme ji pozvali na večeři a při té příležitosti jsme prvně ochutnali takovou tu velkou skákající krysu, která je symbolem Austrálie a pražských Bohemians - klokana. Romča koupila klokaní steaky naložené v česneku a bylinkách, takže jsme měli možnost poznat, jaký tento symbol Austrálie opravdu je :). Klokaní maso nebylo překvapivě ani tolik tuhé a gumové, jak jsme očekávali a chutí a zápachem nám připomnělo zvěřinu. Já jsem nikdy nebyl milovníkem zvěřiny, takže jsem rád, že jsem měl možnost ochutnat, ale příště už asi raději ne... Děkuji (tím ale neříkám, že mi maso nechutnalo).
Za zmínku stojí i to, že klokaní maso tady není nijak drahé (na rozdíl od ČR) a je i levnější než třeba hovězí. Když jsem trochu zagooglil, tak jsem se dozvěděl že:
Klokaní maso navíc obsahuje mnohem méně tuku a cholesterolu než běžně rozšířená masa jako je hovězí, vepřově nebo jehněčí, a má dokonce nižší obsah tuků a cholesterolu než maso kuřecí, zároveň se pyšní vyšším obsahem proteinů a minerálů.
Pokud si říkáte, že není etické jíst klokaní maso, neboť se jedná o vzácná zvířata žijící pouze na jednom kontinentu, nemějte obavy. Klokanů totiž existuje 48 druhů a k lovení jsou určeny pouze čtyři druhy, a to navíc za velice přísných podmínek a kvót stanovených australskou vládou. Odlov klokanů jen reguluje přemnožení určitých druhů, které způsobují škody při spásání porostů určených pro hovězí dobytek a ovce, což činí farmářům velké škody.

klokaní ragú
Když už jsem se tady rozepsal o tom jídle, tak následující pátek (to jest ten minulý) jsem zaběhl do sushi-fast-foodu a koupil pár závitků sushi. Sushi už jsme před tím jednou ochutnali, ale jen tak v rychlosti za chůze, což zrovna nebylo ideální. Sushi se tady prodává na každém rohu, v mnoha příchutích a stejně jako klokaní maso vyjde značně levněji než v ČR. Z těch příchutí se dají nalézt spousty druhů ryb a přes krabí maso se dostanete až třeba ke kuřecímu, které ale není syrové.
My jsme ochutnali lososa, kraba a kuře. Na rozdíl od kolegy klokana se ale těším, až budu moci ochutnat další příchutě.

V tomto týdnu se nic zásadnějšího nestalo. V práci je to už docela v pohodě, akorát mám trochu víc práce, protože uplynulé dva měsíce renovovali v jednom vchodě výtah, takže jsem měl o trochu práce míň, což už teď nemám. Navíc jsem zjistil, že na moji šéfku má spousta lidí podobný názor. Někdo mi řekl, že si myslí, že rychleji mluví, než myslí a někdo jiný si myslí jen to, že je blázen :). Kontrolovat mě už jezdí jenom jednou týdně a už tolik nevytáčí, jako dříve, takže příjemný. Co už tolik příjemný není je počasí, protože tady už asi tři týdny vytrvale prší (já jim dám, nejsušší kontinent na světě ) a krom asi dvou dnů bez deště jsou tu přeháňky každý den. Nejhorší je to, že tady v bytech není topení, tak když člověk zmokne, tak si musí chvíli počkat, než oblečení opět uschne.

páteční dopoledne...

V týdnu se tu taky ukázal Roy a přišel na ohlášenou kontrolu (o které věděla pouze Vivian). Vzhledem k tomu, že máme mít novou spolubydlící, tak si chtěl prohlédnout v jakém stavu je především pokoj, který by měla sdílet s Vivian. Já jsem v té době byl ve škole, ale co mi pak říkala Romča s Joelem byl docela mazec. Roy (ten strašně klidný a tichý člověk) zvyšoval hlas na Vivian a ona křičela na něj. Na rovinu jí prý řekl, že je prase a že musí uklidit, což druhý den udělala. Já jsem docela rád, že viděl i někdo jiný ten extrém, který my vídáme denně. Ještě by jsme potřebovali někoho, kdo by ji přinutil se vykoupat, protože bez sarkazmů, ironií a vtípků musíme konstatovat, že nám holčička začíná smrdět...
Na závěr ještě jedna věc - v týdnu jsem oslavil narozeniny, takže bych rád touto cestou poděkoval všem, kteří si vzpomněli a poslali nějaké přání. DÍKY MOC!

Teď trochu k té budoucnosti
Jak už jsem několikrát naznačil, tak náš čas se tady začíná pomalu krátit, ale nám se domů zrovna dvakrát nechce. Já osobně bych se chtěl držet našeho původního plánu a pobyt tady prodloužit minimálně na celkový rok a půl, tzn.: do dubna 2011. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je to jednoduché rozhodování, tak vskutku není. Můžu uvést desítky různých lákavých akcí, o které případně přijdeme, desítky dalších věcí, na které se zkrátka těšíme, ale to, co tady chybí nejvíc, je prostě ten pocit toho "být doma a mít na blízku rodinu a přátelé".
Na proti tomu nám ale hraje do karet to, že jsme si jaksi nestihli včas zarezervovat letenky, takže jsou v tuto dobu drahé jak pes. Přílet v červenci by byl totiž brán jako v sezóně, takže v tomto termínu jsou letenky nejdražší. Nijak hluboce jsem po cenách nepátral, ale nejlevnější letenka pro dva vyjde něco přes šedesát tisíc Kč, což je o trochu více oproti tomu, když jsme sem oba přiletěli asi za 35 tisíc Kč.
Rozhodování je hned o něco lehčí, protože prodloužení pobytu tady (poplatky za víza, platba školy na tři měsíce a pojištění) vyjde rozhodně levněji než letenky. Navíc počítáme s tím, že bychom se vrátili domů začátkem dubna 2011, což je datum mimo hlavní sezónu, takže v té době by měli být letenky o něco levnější. Velkou roli hraje i fakt, že by se člověk vrátil na jaře a celé léto před sebou.
Před čtrnácti dny jsme už navštívili agenturu, takže už je i představa o škole i o konkrétních částkách, na které to všechno vyjde. Hlavní změnou by pro nás bylo to, že já bych přestal studovat a začala by studovat Romča. Nestudovala by ale jazykovku, ale dala by si post-graduate studium, což je cosi jako střední až vyšší odborná škola. Výběr oborů je tu docela velký, ale my už máme jasno, takže by Romča pokračovala v tom, co vystudovala v ČR, tzn. turismus.
Post-graduate studium je oproti jazykovce o něco levnější a nemusí se studovat každý den v týdnu. Pro udělení studentského víza s tímto typem školy je ale třeba předložit dostatečné množství financí na účtě po celou dobu pobytu. Na jeden rok to vyjde v přepočtu zhruba na půl milionu v českých korunách, což opravdu nemáme, ale překvapivě by to neměl být problém, protože se nám rýsuje sponzoring (tzn.: máme někoho, kdo má dostatečné prostředky k tomu, aby se za nás mohl zaručit). Dále budeme žádat o dependant (partnerská) víza, takže nás čeká opět i prokazování společného vztahu za posledních šest měsíců. Ačkoliv nám to už jednou přiklepli, tak to nemusí být tak jednoduché, jak se zdá, protože když si na imigračním vymyslí, že jim předložené dokumenty nestačí, případně se jim něco nelíbí, tak prostě budeme muset skákat podle toho, co si vymyslí. Když to ale všechno vyjde, tak získáme automaticky víza na dva roky.
V tuto chvíli jsme již rozhodnuti, že se o to pokusíme, takže držte palce. O tom, jak se věci mají Vás budeme informovat.

Na závěr přidám ještě dvě fotky, protože jich v tom dnešním článku moc není.

V minulém týdnu jsem byl donucen vytvořit toto. Řekl jsem totiž Vivian, že je důležité, aby používala vrchní zámek, protože ten spodní stojí za ... (to aby ho používala jsem jí řekl už asi minimálně 7x před tím!!) V klídku jsem jí tedy objasnil, proč je dobré ho používat, obzvláště, když odejde a nikdo nezůstane doma. Reagovala jako normální člověk, tzn. různými gesty mi dala najevo, že rozumí. Druhý den ráno odešla z bytu, aniž by ho použila! Řekl jsem si tedy, že pokud vytvořím tohle výrazné upozornění, že nebude možné, aby ho někdo přehlédl... Jenže dalšího dne...

A takhle to vypadá, když mi Joel nechá vzkaz v češtině :). Myslím, že je třeba ocenit snahu, i když sdělení zůstává skryto...